Dingo totiž hrají country. Špinavou, alternativní - žádný Johnny Cash či Hank Williams, žádná Loretta Lynn. To už spíše takoví Slim Cessna's Auto Club nebo ještě lépe australští Graveyard Train. Hudba, kterou pražská pětice tvoří a hraje, je hrubá a neotesaná, přesto si uchovává značnou část ze žánrového étosu s jeho specifickou, mizející romantičností a voláním po starých dobrých časech. A není nutné, aby se zpívalo a kovbojích a indiánech. Dingo je country spíše městská než prérijní.

A muzikantům rozhodně neschází humor a nadhled. Roztouženou baladu ve westernovém soundu jsou totiž schopní napsat třeba o kukuřičném lupínku. Umějí si ze sebe udělat legraci, s oblibou přitlačí na vidlácký, přituplý výraz, tu zdůrazněný nekoordinovaným, jaksi připitým sborem ("Hot Weather Song"), jinde ("In The Green Country") kouzelnou textovou naivitou ve fantastické souhře s děsivým přízvukem v angličtině.

Hudbu zahalili do jednoduché, převážně akustické (elektrická kytara přítomna je, dopředu se však nijak netlačí) instrumentace, sólově dominuje banjo a s ním svorně cinkají ukulele a značně neobvyklá, byť funkční balalajka. Celé to příjemně zvoní, drnká a šustí - zejména zásluhou krystalického zvuku, o který se postaral spolehlivý Ondřej Ježek. Výsledek je překvapivě hutný, ale zároveň nezavaluje těžkou masou zvuku. Spíše se tak převaluje, ale má energii a sílu horkého pouštního větru.

Eponymně nazvaná deska Dingo - kterou ale na Spotify najdeme jako "1st", což je o mnoho kouzelnější - a sebevědomější a s jistým výhleden na další, bude-li, neboť první také implikuje druhou - je převelice pozoruhodným zjevem na domácí scéně, echt dřevní, špinavou country, která zde těžko má konkurenci. Otázkou ovšem je, jak moc je svojské pojetí žánru Pražanů dlouhodobě udržitelné a zda si svůj zábavný nadhled uchovají i nadále.