Psát o koncertě Low Roar a nezmínit přitom "Death Stranding" by bylo asi jako vyprávět o Aerosmith a zapomenout u toho na film "Armageddon". Hideo Kojima je bezpochyby jeden z největších vizionářů mezi videoherními tvůrci a celý svět čekal na to, jaký bude jeho příští projekt po té, co se rozhádal se svými chlebodárci v Konami a byl donucen ukončit sérii "Metal Gear Solid" pátým dílem. Do svého nového studia Kojima Productions přetáhl téměř všechny dosavadní kolegy z Konami a ve spolupráci se Sony postupně vypouštěl střípek za střípkem ze hry, v níž se hlavních rolí ujali Norman Reedus ("The Walking Dead"), Mads Mikkelsen a režisér Guillermo Del Toro.

Po dlouhém vývoji hra vyšla 8. listopadu jako jedna z nejočekávanějších her současné konzolové generace a stala se hlavním tahákem pro PlayStation 4 v letošní předvánoční sezóně. Nezvyklá hratelnost, v níž coby doručovatel musíte překonávat složitý terén, hory a problémy futuristického prostředí, zaujala recenzenty po celém světě a sesbírala nejedno desítkové hodnocení. U nás by pomyslnou cenu za nejlépe napsanou recenzi dostal Jirka Bigas z portálu Vortex.cz, v níž bez jakýchkoliv spoilerů dokázal perfektně nalákat na to, co vás ve hře čeká a proč byste si ji měli zahrát. A jedním z důvodů je i vynikající soundtrack. Songy přímo pro hru vytvořili například CHVRCHES, Misio nebo Bring Me The Horizon. Byli to ale právě Low Roar, kteří v hornaté krajině ne náhodou podobné jejich domovskému Islandu dokázali pomocí své hudby dotvořit unikátní, filmovou atmosféru. Právě jejich skladeb ve hře zazní jednoznačně nejvíce.

Nebylo divu, že vyprodané Café V lese bylo plné hráčů a fanoušků "Death Stranding", mezi nimiž se nacházel třeba i Pavel Makal z hrej.cz nebo Karel Drda z Wargamingu. Ještě než ale došlo na hlavní program, postaral se o pozornost většiny diváků předskokan Holden. Ten nemá s pražskou kapelou dříve známou jako Holden Caulfield nic společného, jedná se o písničkáře z Polska. On sám tedy nejprve sedl za klávesy schované v klavíru a tak se do trýznivé balady položil, že z toho začal skákat po židli. Většina sálu se na něj tedy okamžitě očima upnula. Hned v druhé skladbě ale sebral kytaru a začal místo angličtiny zpívat v polštině, čímž publikum zase ztratil. V průběhu zhruba půlhodinového vystoupení některé zbloudilé tváře zase posbíral a donutil je dát mobily zpátky do kapes, jeho teatrální vystupování bylo ale možná až trochu moc přehrávané. Minimálně tedy způsobilo to, že si agresivní hrou kytaru zcela zničil, a tak ve finální písni zkoušel jen horko těžko něco zaimprovizovat na klavír.

Low Roar, to je naživo pouze jednočlenný band, za nímž se skrývá Ryan Karazija a na svém kontě má už čtyři alba. Byly to ale převážně klavírní balady použité v oceňované videohře, které publikem nejvíce cloumaly. Přitom to hudebně není zase tolik výjimečné. Pokud by se Kojima rozhodl použít jiného písničkáře, třeba Jakea Waldena, Amose Leeho nebo Finka, určitě by mu udělali stejnou službu. Ryanovy skladby byly dlouhé, některé z nich se táhly jako nudle a po nějaké hodině vystoupení uvozené písněmi "Slow Down" a "I'll Keep Coming" už toho bylo tak akorát. Nejhorší byla zcela určitě část, kdy interpret uprosil diváky, aby se k němu někdo na následující skladbu přidal. Přihlásila se slečna, které neuměla ani zpívat ani neznala text, takže to celé vyšumělo do prázdna.

Přesto se našly silné momenty. Třeba když hrál "Don't Be So Serious", kterou hráči znali asi nejvíce, jelikož zazní v samém úvodu hry. Nebo "Nobody Loves Me Like You", kterou její autor napsal dva týdny před rozvodem, a když ji pak po vydání uslyšela jeho bývalá žena, napsala mu do smsky jen: "You fucking asshole." Nejsilnější ale byla asi hned třetí skladba "Easy Way Out", v jejímž závěru se hlavní tahoun večera dal do plačtivého naříkání, v němž připomínal zvíře trpící urputnou bolestí. Právě ve chvílích, jako byla tato, si hráči mohli přehrávat jednu z mnoha nezapomenutelných scén, které v oceňované videohře zažili. A právě proto tam mnoho z nich bylo především.