Scházíme se v polovině vašeho turné. Kolik písní hrajete z nové desky "Kvalita" a jak je přijali fanoušci?

Byli jsme překvapení, že nečekaně velice kladně. Z jedenácti hrajeme deset nových. Zatím nehrajeme jen "Kvetoucí alej".

Proč? Protože má cizí text?

Ne, ještě jsme ji nenacvičili, bylo to pro nás tak nějak nejtěžší. Ale zahrajeme ji teď v Brně, protože autor textu Jan Skácel je z Brna.

Proč jsi chtěl mít na albu cizí text?

Když jsme začali s přípravou desky, udělal jsem si seznam a vypsal jsem si u každé předchozí řadovky, co na ní bylo dobrýho či zajímavýho. Vytvořil jsem takový allstars přínosů. U "Brutálního všechna", našeho debutu, jsem měl poznámku, že bylo dobrý to, že tam byl jeden a půl cizího textu - písně "Lunapark" a "Roztočíme mrtvýho čápa" jsem napsal s kámošem z vejšky. Teď jsem přemýšlel, kde vezmu nový text, a úplnou náhodou jsem narazil na báseň Jana Skácela.

Přijde mi to jako dobrá shoda náhod - Mňága a Žďorp má na novém albu taky cizí text ("Sonet"). Petr Fiala mi popisoval, jak volal autorovi s dotazem, jak se mu výsledná píseň líbí. Panu Skácelovi už zavolat nemůžeme, ale co myslíš, že by na to řekl?

Snad by byl v pohodě. Zjistil jsem až posléze, že před nedávnem vyšlo cédečko na Skácelovu poctu a tento text tam zpracoval Vladimír Merta, kterýho mám rád. Je to takovej kruh - hodně se známe s Bohdanem Slámou a jeho manželkou Mirkou a Merta s nima taky kámoší. Právě od nich si půjčil knihu s textama od Jana Skácela a vybral si tento. Já jsem přišel do knihkupectví, objevil jsem tam tutéž knížku a otevřel ji právě na straně této básně. Napadlo mě, že to je ono. Trochu jsem o tom ale pochyboval, a tak jsem vybral hodně bláznivou hudbu. Byl to šílenej punkovej demáč, do kterýho jsem narouboval text s klávesama, a najednou se úplně změnila atmosféra a přizpůsobila se poetice textu. Bod progresu, který jsem si vytyčil, se zadařil. Jsem poctěný i tím, že když někomu řeknu, že jedna písnička na "Kvalitě" má cizí text, málokdo dokáže identifikovat která. Mám z toho radost, je to lichotka, protože Skácel je mistr.

Čím tě ta báseň zaujala?

Tím, o čem je, tou situací: jak jde muž se svojí ženou kvetoucí alejí a ona mu řekne, že by chtěla žít v jednom z těch stromů. Každej chlap hledá ženu, která jednoduchou větou řekne všechno. Tipoval bych, že to napsal pro svou ženu nebo někoho hodně blízkýho.

Na začátku října jste křtili novinku na Střeleckém ostrově. Zrovna vám ale nevyšlo počasí. Vadilo ti to?

Bylo to dobrý. Vlastně jsem byl nakonec rád, že to počasí bylo takto hrozný. Vynikli tak lidi, co tam přišli, protože v tomhle marastu dorazili prostě opravdoví fanoušci. Jak pršelo, natekla voda do aparátu a ten přestával hrát. V jednu chvíli jsme hráli bez beden úplně nasucho.

Fanoušci nás neuvěřitelně podpořili, byla z nich cítit síla, že to jsou ti tvoji lidi a přišli tam opravdu kvůli tobě. Měli z toho radost a bylo jim u prdele, že prší, je hnusně a vypadává proud. Proběhl tam dokonce i zvláštní až magický okamžik. Předtím jsme řekli, že deska vyjde v 17 hodin 17 minut. Začali jsme hrát v 17 hodin a přesně v 17:17 nám Mejla naznačil, že už je ta chvíle. A v ten moment začalo pršet… Asi štěstí.

V čem je "Kvalita" jiná oproti předchozím albům?

Nahrávali jsme ji v sestavě, která nikdy nebyla taková. My + producenti Dušan Neuwerth a Ondra Ježek. Přijde mi, že je víc pestrá. "Tady to někde je" byla sevřenější, vyprávěcí deska.

Základem systému celýho natáčení byla hláška v kapele, že by bylo vtipný, kdyby se z Dušana a Ondřeje stal jeden producent. A to se taky nakonec stalo a oni dva spolu vytvořili jeden tým.

Takže se ovlivnili navzájem?

Nikdo není moc schopen přesně rozklíčovat, jakou píseň kdo dělal. A to je na tom dobrý. Nejdřív jsme šli všichni společně do Sona. Nahráli jsme bicí, basu, základní zpěvy a beglajty. Pak se producenti sešli a rozdělili si to. Dušan jich měl 5 a Ondřej 6. To už jsme za nima na střídačku jezdili já a Mejla. U dvou písní proběhla přátelská výpomoc, kdy ji jeden druhýmu trochu oživil, ale nechci říkat, který to byly - pořád čekám na někoho, kdo to přesně rozklíčuje. Ale myslím, že se to jen tak někomu nepovede.

Tvrdili jste, že deska by měla být šedesátková. Stalo se to?

Stalo se to u písničky "Měla krátkou ofinu", tu jsme začali dělat první. Má šedesátkovej název, aranž i sound, od toho jsme se odrazili, ale pak se to zrušilo. Nebo to spíš tak nějak zrušil Ondřej a Dušan se tomu smál. Bylo dobrý, že jsme do toho s nějakým plánem šli, ale pak jsme od něj postupem času upustili, protože nás začal trochu svazovat.

Je dobrý mít plán?

Je. Když ho nemáš, tak se dohaduješ.

Stalo se někdy, že jste ho neměli?

Stalo se to třeba, když jsme šli točit druhou desku. Nebyli jsme vůbec připravení. Moc dobře si pamatuju, jak jsme s Petrem Fialou dělali prvotinu "Brutální všechno", která byla best of našich čtyř demáčů, ta byla prostě připravená časem. A za dva roky jsme chtěli točit znova. Měli jsme v podstatě jen takové fragmenty a mysleli si, že to půjde samo. Udělali jsme dost hroznej pseudodemáč, poslali mu ho a on nám oznámkoval každou písničku. Dvě měly jedničku, zbytek byly čtyřky nebo pětky. Přečetl jsem to klukům a byla to fakt depka. Tak jsme se zavřeli na čtrnáct dní do zkušebny, aby z toho byly jedničky. Bylo strašně dobře, že jsme dostali takovouhle zpětnou vazbu už tenkrát. Od té doby se fakt připravujeme pořádně a neflákáme to. Ještě si taky vzpomínám, jak jsme na třetím albu měli hodně písní, ale chyběly mi tři texty. Dělal jsem je tehdy ve studiu, a nebylo to dobrý. Málem jsem se tam zbláznil.

Prohlásil jsi, že novinka vzbudí rozepře. Myslíš si, že nebude tak kladně hodnocena fanoušky?

U každé desky se stane, že část lidí, která má ráda tu předchozí nebo předpředchozí, se proti tomu vymezí. Ale byl jsem překvapen, že "Kvalita" byla přijata snad nejlíp ze všech. Samozřejmě se objevili lidi, kteří z ní nadšení nejsou. Nikdy to nemůžeš udělat tak, abys stoprocentně uspokojil všechny. Důležitý je, aby ses sám sobě mohl podívat do očí a mohl sis upřímně říct, žes tomu dal všechno.

Jednou jsi řekl, že rozhodující je třetí písnička na albu. Na "Kvalitě" to je "Ivan Trojan". Myslíš, že vypovídá o celé kolekci?

Je to spíš takovej můj subjektivní pocit a možná i autistická berlička. Rozhodně to není nějaký dogma, který bych nějak intenzivně prosazoval, ale vypozoroval jsem poslechem, že na tomhle postu se obvykle nachází dobrá věc. Ale teď jsem četl rozhovor se zpěvákem z Manic Street Preachers, který říká, že když to je do sedmý, tak je to dobrá deska. Teď je zase doba singlová a kdekdo si myslí, že stačí jen ta jedna.

Jak se ti líbí singlová doba?

Mám to jinak, ale přijímám to. Je samozřejmě skvělý, když se ti povede jedna opravdu nadstandardní píseň, která prorazí záplavu informací této rychlé doby. Ale lepší je, když ani ten zbytek není vycpávka a deska drží pohromadě. Vinylový formát jedenácti písní, kterej je vydanej najednou tady a teď, podle mě prověří kapelu, jestli na to má, nebo ne.

Ve zmíněném "Ivanu Trojanovi" hraje foukací harmonika. Koho to napadlo?

Foukací harmoniku tam nasolil Ondra Ježek. A dal to tam opravdu nekompromisně a je to podle mě jeden z vrcholů celý desky. Předtím je ještě druhá píseň, kde je taky foukací harmonika. Hraju na ni já, přitom jsem to nikdy předtím nedělal. Ale za to zas může Dušan. Tvrdil, že by bylo dobrý ji tam použít. Vytáhl ji a podal mi ji, ať to zkusím. Zkusil jsem to, a myslel jsem, že se bude přehrávat, ale zůstala tam. Je to pro nás trochu neobvyklej nástroj, ale myslím, že se do obou písní hodí.

Neobvyklý byl i koncert s filharmonií na letošním Rock for People. Jak na něj s odstupem času vzpomínáš?

Myslím si, že to dopadlo dobře. Některým písním to hodně prospělo, až to skoro mělo filmový feeling, třeba u "Papírové hyeny" nebo "Samurajských mečů". Najednou ti dojde, proč se u filmů používá klasická hudba, při které vynikne víc příběh. Zničehonic máš před očima příběhy a lidi, který jsou v těch písních. Ten koncert vzešel na popud kamaráda Michala Thomese, hlavního organizátora, a byl svým způsobem výjimečnej. Jediný, co tím ztratíš, je možnost jamu. Musíš se opravdu soustředit, počítat. To je jediný, co bych tomu vytkl.

Obleky jste při výročním turné nesundali. Jak se vám v nich hraje?

Je v nich vedro. V Ostravě bylo takový vedro, že jsme postupně sundali pár kousků a po koncertě jsme zjistili, že nám z pódia zmizely sako a vesta. Fanoušci nám omylem vzali oblečení, které se zapletlo s jejich. Napsal jsem výzvu na Facebook, aby nám to vrátili. A stalo se. Všechno se vrátilo.

Jak často tě můžeme vidět v obleku?

Výjimečně. Tohle je asi můj rekord, kterej jen tak nepřekonám. Už jsem si na to ale zvykl a ostatní v kapele taky. Člověk si zvykne na všechno. (smích)

Nedávno se na YouTube objevila část patnáct let starého dokumentu o vás pod názvem "Ztracený film". Kde byl ztracený a kdo ho našel?

Našel ho Martin Přívratský, kterej to natáčel. Původně to měl být hodinu a půl trvající snímek, měl představu, že půjde do kin. Nám to připadalo strašně dlouhý a snažili jsme se mu říct, že to na celovečerák fakt není. V neposlední řadě ale musím přiznat, že nás to taky trochu celý vyděsilo a možná nám to dalo i určitej obraz o naší partě, kterej jsme přestávali vnímat, protože jsme zrovna byli v takový první větší krizi.

Uvedl jsi, že vás to ukazuje jako partu rozklížených borců, co už nemůžou.

No, spíš jako partu rozklížených borců, co jsou před rozpadem. Byla to celkem tvrdá zpětná vazba, ale ve finále nám to fakt pomohlo. Měli jsme v té době strašně koncertů, tady, v Polsku, na Slovensku, vlastně jsme pořád seděli spolu v dodávce. Když jsme viděli první hrubou verzi, promluvili jsme si o tom, co nás nejvíc sere, pojmenovaly se nějaký křivdy a vzájemný špatný chování, a tím se to vyčistilo. Nechtěli jsme točit čtvrtou desku v Citrónu, chtěli jsme změnu.

Pak se objevil Dušan Neuwerth a to nás zachránilo. Nám nikdo nehrál singly v áčkových rotacích na rádiích, jediná naše šance byla někam přijet, nasolit to tam a objet všechno, co jde. To byla naše zbraň, ale zaplatili jsme za to tím, že jsme byli unavení, vyždímaní a v dost velký ponorce. Do toho přišel Martin s kamerou a pak ten film nedopadl. Teď, s odstupem času, to skvěle reflektuje dobu, má to mnohem větší sílu a hlavně to už vnímáme s mnohem větším humorem. Ale přiznám se, že jsem se na to podíval jednou a to mně stačilo. Lidi jsou z toho samozřejmě nadšený stejně jako já, když jsem koukal na dokument o Metallice, která si dokonce najala terapeuta.

Někde jste prohlásili, že jste líná kapela.

Jsme spíš borci, který nechávaj' všechno na poslední chvíli. Trvá nám to, než se rozhýbeme, ale zase umíme pak dobře zabrat, když na to přijde. To je možná naše druhá největší zbraň.

Zpátky k nahrávání. Než jste šli do studia, vyzkoušeli jste si písničky v Café V lese.

Ano. To jsem měl zase na tom seznamu. A tohle konkrétně jsme udělali před třetí deskou - přišli jsme do pardubickýho Žlutýho psa a celou jsme ji zahráli. Byl to tenkrát dost hroznej koncert, lidi koukali a nikdo nereagoval. A na to jsme nebyli vůbec zvyklí. Ale strašně to těm písním prospělo, je to dobrej filtr. Podle mě jedno přehrání před lidma vydá víc než dvacet ve zkušebně. Furt je dobrý něco měnit. Teď jsme třeba zjistili, že není vůbec špatný dávat jako přídavek úplně novou píseň, a tak hrajeme "Babičku".

K písni jste natočili bláznivý klip, ve kterém hraješ babičku. Koho to napadlo?

Basáka Mejna, kterej řekl, že klipy jsou drahý a že to zkusí sám, a tím se vlastně ušetří na další video. Dal do toho hodně energie a myslím, že i když to byla jeho prvotina, rozhodně nezklamal. On už ale před tím natočil dva animovaný klipy "Na schovanou" a "Nájemníka", takže to úplnej začátečník rozhodně není.

Nezesměšňujete v něm lidi důchodového věku?

Myslím si, že ne, je to je dobrá babička, aktivní. Klip nutí lidi k pohybu. Sám mám skoro devadesátiletou babičku, která má hlavu v pořádku, ale málo chodí. Mimochodem je i částečnou autorkou tohoto textu. Songa moc není veselá, ale ten klip k ní je podle mě něco mezi Vorlem a Troškou, ale spíš k Vorlovi. Mejn má straně moc promyšlených detailů souvisejících s textem a vybavením babičky. Hodně jsme se u toho nasmáli a hlavně nachodili strašnou vzdálenost. Mám v mobilu krokoměr a ten za celej den napočítal skoro 40 000 kroků.

Označili jste novou desku jako prdlou se smutným přesahem. Není ale přesně taková každá vaše řadovka?

Jasně, tyhle různý nálady máme na všech deskách. Tak tedy jinak: je to ještě víc prdlá deska s ještě víc smutným přesahem.

Všimla jsem si, že k singlu "Krabička" přibyl i polský překlad. Cílíte na Polsko?

Už se tam asi neprosadíme. Jeden čas jsme tam jezdili hodně, měli jsme tam několik šňůr s kapelou Hey, která tam je hodně slavná. Polské Radio3 nám několik písní nasadilo. Hodně se tam chytl "Klenot". V jednu chvíli to opravdu vypadalo nadějně. Málo se to ví, ale před třemi lety nám tam vyšla i výběrovka "Fixmisja". Udělalo nám radost, že celostátní polské rádio se nebojí nasadit naši písničku, v českých rozhlasových stanicích nás až na pár výjimek moc nehrajou.

Čeká vás Forum Karlín. Je to pro klubovou kapelu vašeho formátu výzva?

Forum Karlín je pro naši partu hlavně odměna. Bude to náš největší samostatný koncert. Těším se na něj, je dva měsíce vyprodáno, přijde ten nejlepší fixí lid. Kdo by to byl tenkrát v roce 1994 na tom baru u Žlutýho psa po naprosto špatným prvním koncertě řekl. Já teda určitě ne. Ale rád bych zmínil ještě jeden koncert, kterej proběhne o pár dní poději v Akráči a tam spolu s náma budou na pódiu i Dušan s Ondřejem a zahrajou s náma celou novou desku. Na to se taky moc těším.