Když Royal Republic vydali svou předchozí desku "Weekend Man", čněla z ní kromě singlů "When I See You Dance With Another" a "Walk!" ještě jedna razantní hitovka. Jmenovala se "Baby" a od doby, co je na světě, při každém dalším koncertu švédské smečky vyhlížím v setlistu právě ji. Nebyl jsem v tom sám. Oblíbenost návykově chytlavého singlu v dalších měsících jen rostla a vědomi si toho byli jak fanoušci, tak kapela samotná. Že na tom něco bude, potvrzuje formace přemístěním této skladby až na úplný konec programu, má tedy jít o zlatý hřeb.

A stvrzuje to také nová deska, na níž nelze přeslechnout, že ji Adam Grahn & spol. v Berlíně točili se snahou přiblížit se svému vlastnímu masterpiecu ještě jedenáctkrát. "Club Majesty" je totiž daleko popovější než jeho předchůdci a víc než na ostré riffy sází na hledání toho správného groovu, jakým rozhoupe publiku boky. V tom byli Royal Republic vždycky výborní, nejen v České republice už proto léta platí za koncertní jistotu.

Ještě před nimi ale pódium v zaplněné Velké Lucerně opanovali Blackout Problems. Mnichovští divoši jsou po Evropě stále známější, dobré dojmy zanechali jak na letošním Rock Im Parku, tak před pár lety coby předskokani Yellowcard. Jejich dosud největší koncert v roli předskokana se tak odehrál právě v Praze a jen stěží to mohlo být lepší. Nabroušená punk-rocková muzika, podpora Gretě Thurnberg nebo skok frontmana na ruce publika. Už mimochodem ohlásili návrat do Prahy (27. února v Rock Café), o nezájem českých fanoušků se bát nemusejí.

Royal Republic s blikajícím bleskem za zády brzy nato ukázali, čím si ty příznivce získávají. Už ve třetím songu letěla vzduchem bota a bubeník si u toho dal nohy nahoru. Adam Grahn se na koncertech předváděl jako šašek. Mlátil kolem sebe kytarou podle toho, jak hrál, dělal grimasy, imitoval zpěv Elvise Presleyho a prostě uměl tu muziku lidem prodat. Když kytarista hrál sólo, šklebil se u toho, jako by snědl kyselý bonbón, a jakmile si basák Jonas Alména dal kolem krku klávesy a začal na ně hrát úvodní melodie "Jump" od Van Halen a "The Final Countdown" od Europe, publikum bylo u vytržení. A to ještě na samotný závěr odzpíval "Ace Of Spades" skoro jako Lemmy Kilmister. Jediné, co trochu vadilo, bylo nekonečné protahování a gradování skoro každé druhé skladby. Nebýt toho, písní by mohlo zaznít daleko více a koncert by byl ještě lepší.

Přesto byl zábavný. "Nejsem žádný imbecil, moc dobře vím, že hraju v Praze!" kasal se frontman chvíli předtím, než přiznal, že když tady byl v patnácti poprvé, dal si na Václaváku párek a dostal z toho otravu jídlem, což je dodnes jeho nejhorší vzpomínka na naši vlast. "Jste o hodně lepší než to zkurvené Polsko včera," zahlásil naprosto bez skrupulí, a stal se tak jedním z hrstky umělců, kteří kašlou na politickou korektnost a bezobsažné fráze a říkají to, co cítí.

Po další historce o tom, proč z něj není fotbalista, když po tom v osmi letech tolik toužil, si během "Tommy-Gun" vyběhl na balkón a vzal si odtamtud dolů na pódium fanynku Evu. Po zjištění, že na kytaru hrát neumí, ji jednu jednoduchou melodii naučil a jen co jí nastavil tvář pro polibek na rozloučenou, fanynka ho převezla a vrazila mu hubana přímo na majestátní knír. S posledním refrénem vůbec prvního hitu kapely se na rukou publika objevil jeden z fanoušků a přenesl nás tak zpátky pod festivalová pódia.

Jednou z teček teatrálního koncertu byla klidná balada "American Dream", během níž se ukázalo, že by do budoucna Royal Republic mohli skládat i vážnější hudbu než jenom divoké řachandy. Uvidíme, zda se tou cestou někdy vydají. Dokud ale budou hrát na závěr už zmiňovanou "Baby", budeme rovněž spokojeni.