Symbolem, který je charakteristický svým pojetím zvuku syntenzátorů a výrazných melodických elementů. Orchestral Manoeuvres In The Dark (občas též uvádění jako OMD) za ty roky prošli výraznou proměnou od konceptuálních desek k přímočařejšímu pojetí synthpopu. Avšak stále si drží svou tvář, ústřední dvojice Andy McCluskey a Paul Humphreys jako by vůbec nestárla (Andy letos oslavil šedesátiny, ale z jeho projevu na pódiu byste mu tento věk rozhodně nehádali).

Protipólem v berlínském Tempodromu byli pánům předskokani Tiny Magnetic Pets z Irska. Ti se prezentovali celkem monotónně znějící tvorbou, která se spojovala v jeden monolit, a ani zpěv Pauly Gilmer to příliš nezachraňoval. V některých ohledech mi toto trio připomínalo kdysi funkční český projekt Datwerk.

OMD vystoupili jako kvartet, sestavu tak doplnili klávesák a saxofonista Martin Cooper a bubeník Stuart Kershaw. Výprava show byla minimalistická, nad pódiem visela sada led panelů, které tvořily jakýsi pseudo 3D model zvukového signálu (tenčí panely mezi širšími v řadách jdoucích po sobě), za nimi byl pak velký světelný panel, který dotvářel náladu jednotlivých skladeb a doplňoval klasický světelný park. Projekce byly jednoduché, vycházely z geometrických obrazců nebo přebalů jednotlivých nahrávek, avšak vždy byly v symbióze s muzikou.

A slavilo se ve velkém. Když se Andy rozmluvil - v plynulé němčině - o čtvrtých kulatinách jeho formace, došlo i na spontánní zpěv "Happy Birthday", jinak setlist lovi hlavně v historických začátcích kapely. Úvod patřil atmosférické "Stanlow". První půlka hlavního bloku patřila z velké části milníku v podobě "Architecture & Morality", z něhož nechyběla "Joan Of Arc" nebo hymnus "Maid Of Orleans" postavený na atypickém rytmu a gradaci. Z novějších písní se mezi stařičké klasiky vtěsnaly jen povedená "Isotype" ze zatím poslední řadovky "The Punishment Of Luxury" a "History Of Modern (Part 1)" ze stejnojmenné comebackové desky. Coby vokalista se v tomto bloku představil i Paul, který odzpíval "(Forever) Live And Die" a "Souvenir".

Druhá část večera pak představila ty současné OMD. Sólovou éru Andyho McCluskeyho připomnělo jen asi nejprovařenější album "Sugar Tax" - došlo tak na milované "Sailing On The Seven Seas" a "Pandora's Box", která rozjařila blok přídavků. Po krátkém předělu s "Time Zones" se celá skupina přesunula blíže k publiku a odehrála "Statues" a béčko "Almost" (to pochází ze singlu "Electricity", který si kdysi pořídil i Vince Clarke a inspirován jeho zvukem založil Depeche Mode) - set tedy nečerpal jen z nejznámějších singlů, ale občas zavítal k nečekaným raritám. Skokem do reality těchto dní byla "Don't Go" - jediná novinka ze zmíněné kolekce "Souvenir", ve které OMD naznačují, že pokud se ještě dočkáme nějakého nového materiálu, stále budou mít svůj charakteristický punc.

"Dreaming" pak odpálila finální sled hitovek, který vrcholil skladbou "Enola Gay". To už rozhicovaný Tempodrom v bujaré náladě oslavoval společně s kapelou a nechtěl ji jen tak pustit z pódia. Andy i vtipkoval, že se s fanoušky skutečně brzy uvidí znovu (hned v pondělí 2. prosince si v tomto prostoru hudebníci dávají repete a dá se předpokládat, že bude opět vyprodáno), a mohl tak i nepřímo naznačovat další chystaná překvapení. Nádherná "If You Leave", zmíněná "Pandora's Box" i závěrečná "Electricity" dvouhodinový průlet diskografií ukončily.

Andy McCluskey je na svůj věk neskutečný nezmar a tahoun, a to jak vokálně (překvapil výškami v "So In Love"), tak pohybově (jeho choreografie rukou a taneční kreace by mu mohl závidět kdejaký mladík). Celý večer byl právě on tím nepřehlédnutelným leaderem, kterého zbývající členové bandu skvěle podrželi. Byla to velkolepá oslava hudby v přátelském duchu, bez slabšího místa a s majestátní energií.