Ahoj, Marcusi, tady Honza Trávníček z musicserveru, jak se máš?

Mám se skvěle. Co ty?

Právě mluvím s hudební superstar, takže výborně (smích).

Cheche, ale no tááák.

V první řadě gratuluju k novému singlu "Snake Charmer", je vážně skvělý a díky té akustické kytaře skoro vůbec nezní jako Parov Stelar, ale spíš jako poslední tvorba Aviciiho. Vnímáš to taky tak?

(smích) No, je složité to tak říct, ale možná máš pravdu. Co je typické pro Parov Stelar, je pro mnoho lidí electro swing a já rád zkouším nové věci. Když tak nad tím přemýšlím, asi tam slyšíš Aviciiho "Addicted To You" a to je skvělý song. Takže wow, vlastně je to pocta. A ta kytara tam je určitě neobvyklá.

Jsou už nějaké konkrétní plány na nové album (rozhovor se uskutečnil ještě před jeho vydáním, kdy nebyly dostupné takřka žádné informace - pozn. red.)? Vím, že už vyšel i singl "Gringo", který avizuje příklon k elektro swingu. Bude to zase dominantní žánr v tvé hudbě?

Určitě ne. Pro mě je dominantní věcí nadále především sampling. Pořád mám rád electro swing, ale ne konstantně. Na trilogii budou opravdu různé žánry a experimenty, bude tam Motown, je tam song s Q-Tipem, velký mix Parov Stelar s hudbou, jakou se prezentoval Fatboy Slim, a další. Nebo tam najdeš song "The Fall" s Liljou Bloom, který jde kompletně jinou cestou. Je to minimalistická elektronika s beatem v downtempu. To je vše, co k tomu můžu říct.

Na jaké hosty se můžeme těšit?

Jak jsem říkal, bude tam Lilja Bloom a Q-Tip, kterého opravdu uznávám. To jsou jediní dva hosté. Pak tam uslyšíš celou řadu dalších hlasů, ale to už jsou právě ty vysamplované nahrávky.

Na to se chci zrovna zeptat. Singl "Step Two" z předchozí kolekce s tebou nazpívala tvá žena, která vystupuje právě pod uměleckým pseudonymem Lilja Bloom. Probíhalo tudíž nahrávání jinak?

Vůbec ne. Když znáš někoho tak dlouho, je to jednoduché, protože se znáte moc dobře. Ale na druhou stranu - nevím, jestli jsi ženatý, ale pokud jo, tak víš, že je to vždycky složité. To si piš, že jsme se ve studiu hádali. Každý má nějakou svoji představu o výsledku. Ale nakonec jsme našli cestu, jak to udělat, aby s tím všichni byli spokojení.

Co je pro tebe na tvorbě alba nejsložitější? Texty, produkce, sampling nebo třeba celý ten koncept?

Pro mě je určitě nejtěžší najít toho správného zpěváka a lidi, kteří se těší na to, až se mnou budou spolupracovat. Hudebníků, kteří chtějí napsat kupříkladu hlavní linku toho textu, refrén, cokoliv, co můžu použít, jsou vždycky vítáni. Speciálně teď u té trilogie stále hledám ty pravé, takže klidně posílejte své nápady a nahrávky.

Máš stále čas sledovat nové, mladé kapely? Kdo tě v poslední době nejvíce zaujal? A jaký druh muziky vlastně ve svém volnu posloucháš?

Vždycky jsem se orientoval převážně na elektronickou scénu. Takovou, která má v sobě i organické části. Samozřejmě poslouchám všechny druhy hudby, udrží tě to v běhu, zůstaneš čerstvý. Pokud by ses bránil třeba punku, zabránil bys sám sobě se nějak dál vyvíjet. A to si myslím, že je hodně důležité.

Stále ve své hudbě používáš vokály zasloužilých umělců, jakými byl například Muddy Waters. Co tě vždycky přesvědčí, že si u dané nahrávky řekneš: Ano, přesně tohle použiju!?

Obvykle to záleží na tom, jaký mám zrovna beat. Na něm to všechno stojí. Od tohoto základu se pak rozhlížím dál. Běžně si poslechnu i stovku nahrávek a z toho si pak vyberu jen určité elementy, například kytarovou linku a tu vystřihnu. V podstatě se dá říct, že nikdy nepoužívám dlouhou část nějaké jiné písně. Vždy si vyberu jen kraťoučký úsek a s tím pak pracuju dál.

Jako kapela běžně hrajete na velkých evropských festivalech, jakými jsou například Sziget, Frequency, Rock For People a další, takže máš v zákulisí možnost potkat různé globální hvězdy. Máš nějaké veselé historky?

Víš, většinou si lidi myslí, že jsme všichni v jedné backstagei a máme čas si navzájem vykládat a poznávat se, ale to není pravda, protože všichni máme nějaký časový harmonogram pro daný den. A protože na takové úrovni popularity, o které mluvíš, jsou většinou profesionálové, tak ani nemůžeme uhnout z plánu. Častokrát je to tak, že přijedeme na místo, vyložíme kamióny s vybavením, udělá se zvuková zkouška, odehrajeme koncert a potom jdeme rovnou zpátky do tourbusu a uháníme na další štaci do jiného státu, abychom tam dojeli včas. Je to samozřejmě velká škoda, ale tak to bohužel chodí.

V minulosti ses živil jako grafický designér. Věnuješ se tomu ještě? A jaká je tvá poslední práce?

Poslední dílo je obal na aktuální albovou trilogii. Stále se snažím malovat, což se mi kupodivu daří docela často a to si pak upřímně užívám, ale grafický design je něco, co už bych nemohl dělat komerčně. Je to už jen pro mou kapelu.

Který song z celé diskografie Parov Stelar je pro tebe vlastně nejdůležitější a proč?

To je těžká otázka, protože každý kus vyjadřuje určité časové období. Pochopitelně první singl "KissKiss" byl zásadní, protože celou kariéru Parov Stelar nastartoval a díky němu jsme prorazili. Ale taky bych řekl, že "All Night" hrál velkou roli v mém životě, pak taky "Booty Swing", "Catgroove", ... Bylo jich více.

A co tě jako první napadne, když si vzpomeneš na dobu, než všechny tyhle nahrávky začaly být populární? Co tehdy bylo naprosto jiné a co naopak zůstalo stejné?

Jsem pořád hladový. Co se opravdu změnilo, je, že po nějaké době a úspěších, kterých jsem dosáhl, přišel dost velký tlak na to, co bude dál. Lidi ode mě začali mít očekávání a to hodně změnilo. Dříve to bylo fuk, mohl jsem si dělat, co mě napadlo, spolupracovat, s kýmkoliv jsem chtěl, a podobně. Ale dnes lidi mou práci kritizují. A teď často vidím, že když se někdy vydám jiným směrem, než jaký vyžadují hardcore příznivci, přichází ta kritika mnohem rychleji a hned se dozvím, že jsem je zklamal. Myslím, že v určitém momentu se dostaneš do bodu, kdy pochopíš, že musíš být flexibilní v tom, co děláš, ale zároveň to znamená, že ne všichni tě budou chápat a podporovat.

Snažíš se s tím tlakem a kritikou něco dělat? Pokusíš si z toho něco užitečného vzít a přenést to do své tvorby?

Podle mě je nutné velmi pozorně poslouchat, co lidi říkají, protože je velmi nebezpečné následovat to, k čemu tě navádějí, a začít produkovat hudbu přímo pro fanoušky. Nakonec to totiž většinou dopadne tak, že skončíš jako jukebox. A já si myslím, že to pak bude začátek konce tvé kariéry. Abys byl skutečným umělcem, musíš dělat to, co v daný moment cítíš, a dělat to upřímně. A pokládat si u toho otázky typu: Je to opravdu to, co chci v tuto chvíli dělat? Co mi napovídá mé srdce, moje duše? A pokud i přesto máš pochybnosti o tom, co na to řeknou lidi, musíš se na ně vykašlat. Je potřeba dělat to, co ti dělá radost.

Myslím, že to dost souvisí s tím, o čem se v poslední době hodně mluví. Spousta muzikantů je vystavena obrovskému tlaku a kritice, ať už udělají cokoliv, a ačkoliv to jistě není jediný důvod, dá se asi říct, že to napomáhá všem těm zdravotním a hlavně psychickým problémům, které častokrát končí i tragicky...

(skáče do řeči) Samozřejmě, je to přesně tak.

Měl jsem tím na mysli všechny ty, kteří nás v posledních letech opustili, ať už to byl Chester Bennigton, Chris Cornell, Keith Flint nebo třeba Mac Miller. V případě Parov Stelar se ale navenek zdá, že je všechno perfektní. Je to jen můj pocit, nebo máš taky nějaké své démony?

Víš, nejsem typ člověka, který by chtěl sdílet mé depresivní stavy s veřejností, ale můžeš si být jistý, že mám taky svá velmi, velmi špatná období. Například když vyšel song "Trouble", čelil jsem kvůli němu naprostému shitstormu a absolutně jsem nechápal, proč tomu tak je. A to bolí. Neskutečně to bolí. Pracuješ totiž na něčem tak strašně dlouho a tvrdě, pak tu písničku vydáš a trvá okamžik, než ti tam někdo napíše: "Tohle je bullshit." Pro mě je to nedostatek respektu z druhé strany, ale pokud chceš vystupovat a prezentovat se jako umělec, je to něco, s čím musíš umět žít. Musíš se naučit to odfiltrovat. A pro mnoho muzikantů to není snadné, protože ve svém jádru to jsou velmi citliví lidé. Vem si například Amy Winehouse. Nebo Aviciiho. Berou si to osobně a ti posluchači nechápou, že tím ty umělce velmi zraňují, protože jako autor si takové věci bereš hodně k srdci.

Naprosto s tebou souhlasím, vidím to i na své práci, kdy třeba pracuju dlouhé týdny na nějakém článku a ve chvíli, kdy ho pustím do světa, mám pod ním okamžitě spoustu komentářů v podobném duchu, jako popisuješ. Někdy je to od lidí, u nichž víš, že tě vyloženě nesnáší, jindy je to z nepochopení pointy a občas se ty komentáře objeví tak rychle, že víš, že ten člověk ten tvůj text ani nečetl.

Myslím se, že nakonec je nutno se s tím naučit žít a že právě takovéto věci ti pomáhají se dál vyvíjet.

Pojďme radši k něčemu pozitivnějšímu. Máš nějaké další koníčky, kromě hudby a rodiny? Sbíráš třeba něco?

Snažím se sbírat zlaté desky (smích). Ale ne, vážně. Abych řekl pravdu, na sběratelství nemám čas, protože všechno investuju do hudby. Jsem naprosto oddaný své práci, takže většinou buď skládám nové věci nebo je pak někde prezentuju naživo. Pokud ale přece jen zbude nějaký čas, snažím se ho věnovat kupříkladu bojovému umění, protože to mi pomáhá zůstat nohama na zemi a vyčistit si hlavu.

Ještě by mě zajímala jedna věc. Když jsem si dělal rešerši pro rozhovor, nikde jsem nenarazil na článek v angličtině, který by jasně vysvětloval, proč jsi dříve byl na plakátech festivalů napsaný jednou jako Parov Stelar, potom jako Parov Stelar Band, jindy jako Parov Stelar Trio a teď už zase pouze jako Parov Stelar. Můžeš mi trochu přiblížit, co za tím bylo a proč jsi to teď sjednotil?

Není za tím žádný velký důvod. Lidi to mátlo. Někteří promotéři uváděli variantu Band, Trio byl zase úplně jiný projekt, kde jsem jen já s mixpultem a k tomu saxofonista s trumpetistou, další uváděli pouze Parov Stelar, byl to blázinec. Teď se snažím všem pořadatelům vysvětlovat, aby vždy uváděli pouze Parov Stelar, protože jinak z toho budou lidi zas zmatení.

Naživo jsem tebe a tvou kapelu viděl zhruba desetkrát. Vždy to ale bylo s Cleo Panther za mikrofonem, a to i přesto, že máš na nahrávkách mnoho různých vokalistů. Je reálné, že bychom se někdy dočkali někoho jiného na pódiu? A je to vůbec něco, o co sám usiluješ?

Zní to velmi krásně a určitě by to bylo fajn, ale není to moc pravděpodobné. Je to z toho důvodu, že většina lidí, kteří mi na nahrávkách hostovali, měli vždycky jen vymezený čas, který mi mohli věnovat, a během něj nazpívali to, co daná písnička potřebovala. V tuhle chvíli ale budeme mít dva hlavní hlasy. Lee Anduze už totiž se mnou nahrál poměrně dost písniček, a tak se připojuje k rodině Parov Stelar jako oficiální člen, díky čemuž teď musím řídit dva vokály a to je víc než dost. Věř mi, se zpěváky to fakt není jednoduché (smích).

A co nějaký větší koncert, kam bys pozval třeba deset vokalistů, kteří by každý odzpívali jeden dva songy, na kterých se původně podíleli? Je něco takového možné?

Jasně, že je to možné. Ale máme poměrně specifickou flow během naší show. A to je pro mě opravdu důležité. Pokud bychom změnili zpěváka každou druhou písničku, znamenalo by to narušení toho přirozeného sledu zážitků, protože lidi by na stage přicházeli a odcházeli, bylo by potřeba každého zvlášť nazvučit a podobně a to se mi nelíbí. Já mám rád, když je to všechno v jedné linii. Když začnu koncert, lidi se dostanou do určité úrovně euforie a já pak sám ovlivňuju, kdy to trochu zklidníme a kdy naopak přidám do tempa. To by podle mě s tolika zpěváky zároveň nešlo.

V tiskové zprávě k pražskému koncertu uvádíš, že s vámi přijede nová zpěvačka - Elena Karafizi. Znamená to, že Cleo Panther už s vámi nebude vystupovat, že budou vystupovat obě zároveň, nebo že je to jen dočasný záskok?

Ten důvod je takový, že Cleo už nás opustila. Měla jiné plány a tuhle práci už dělala fakt dlouho. Myslím, že chce založit rodinu a tak podobně. Tenhle byznys je hodně vyčerpávající, a občas se dostaneš do bodu, kdy si řekneš: Stačilo. Musím začít dělat něco jiného. A tahle vyčerpanost srazila na kolena Cleo. Museli jsme zrušit celé březnové turné, protože už nebyla schopná ho s námi odzpívat, a začít hledat novou zpěvačku. A našli jsme Elenau a ta je fantastická. Museli jsme kvůli ní změnit pár věcí, ale myslím, že je to pro dobro celku, protože tu kapelu úplně omladila. Myslím, že je to pak skvělé lákadlo i pro lidi, kteří naši show viděli už mnohokrát, protože si můžou říct: Fajn, tentokrát to nebylo stejné jako minule. A to byla ta výzva. Myslím, že se to podařilo.

A co dělá Elenu tak unikátní, že jste si vybrali právě ji? Je mi jasné, že muselo být mnohem více zájemkyň.

Samozřejmě, že bylo. Ale ona má takové to speciální Něco navíc. Miluju to, že když je na pódiu, má v sobě kouzlo, které tě dostane. Je to velmi složité popsat slovy, ale uvidíš a uslyšíš to sám.

Jsou i trhy, kde se vám s kapelou zatím tolik nedaří? Co třeba Rusko, Asie, Afrika, Jižní Amerika? Například The Subways mi vykládali, že se jim v Jižní Americe nedaří prorazit.

My máme dost velké problémy s Čínou. Nemáme vůbec povolení do země vstoupit, protože song "Booty Swing" vyvolal v Číně velký skandál kvůli textu: "...in the land of Fu Manchu, the girls all now do the Suzie-Q", což tam pobouřilo hodně lidí. Taky bychom rádi více prorazili ve Skandinávii, protože v těchto zemích jsme zatím hráli jen párkrát.

A klasika na závěr - je něco, co byste před svým koncertem 29. listopadu v Tipsport areně v Praze chtěli vzkázat svým fanouškům v České republice?

Určitě bych chtěl v první řadě říct: Díky moc! Protože oni s námi jdou po té stejné cestě už fakt dlouhou dobu. Jsou to věrní fanoušci, a co mám vážně, ale opravdu rád, je, že české posluchačstvo má hodně otevřenou mysl. Takže pokaždé, když k vám přijedeme, to není jen show. Je to shromáždění. A proto pro mě osobně bude Praha highlightem letošního roku.