Post-rock mnozí kritici popisují - možná už lehce hanlivě - jako soundtrack k neexistujícímu filmu. V mnoha případech je to označení prázdné, stejně jako to o vyčerpanosti žánru. Aby se totiž z instrumentálních ploch nestala nuda k uzoufání, chce to trochu kumštu a sebekritiky. Olomouckým žánrovým matadorům Flash The Readies ani jedno nechybí. A tu mnohdy nepatřičnou soundtrackovou nálepku lze v jejich případě brát spíše jako pochvalu.

Novinka "Duna" svou inspiraci díiem Franka L. Herberta neskrývá, ale ani je ke svému plnému docenění nezbytně nepotřebuje. Pětice skladeb funguje spíše jako výseky textu. Jako když listujeme knihou, již dobře známe, a na některých stránkách se zastavíme. Tu na kratší, tu na delší dobu. A v součtu jsou ty kompozice dlouhé přesně tak akorát, aby celek neupadl do zvukové ani tematické šedi.

Album funguje jak jako jednotlivé kapitoly, tak jako kompaktní celek, v němž se skladby přelévají jedna v druhou. Úvodní "White Flags, Pt. 1" se otevírá meditativními tóny připomínajícími mantry mnichů z Tibetu. Jejich klidnou atmosféru razantně rozčísne hutný, až metalový, bahnitě se přelévající riff. Vybrnkávanou, tichou atmosféru boří bouře drtivého hluku, vytrhávající posluchače ze snění, které se zase jindy přelévá v post-rockový bzukot, podkreslený vesmírně bublající elektronikou. To vše na prostoru jediného, byť do dvou částí rozděleného opusu, který tvoří jakýsi rámec pro hlavní část kolekce. Mezi dva díly "White Flags" se vklínila dvojice kratších kompozic, hluková "New Order" a naopak tichá "Quiet, Quiet", která své melodické předivo rozvíjí v jemných, dlouze budovaných změnách a postupně přerůstá ve vznešený motiv připomínající majestátnost oceánu.

Jakousi druhou částí nahrávky je "Return of Obodin", promyšlený, žánrově poměrně čistý kus, imaginativní čtvrthodinka, která neustupuje na gradaci a variování jednoduchého, opakujícího se motivu stojícího na pár tónech. Opět se pohybujeme ve vlnícím se proudu. Klidné pasáže čeří přelévající se elektronika, napětí dokresluje nervní činel, ozývající se nepravidelně - jednou rychleji, jindy pomaleji. Vše vrcholí v poslední pětiminutovce, která nechá motiv rozkvést do plnotučného zvuku, načež se ztratí a přes neurčitý tepavý šum se rozplyne v tichu.

Element doznívajícího ticha je u Flash The Readies podstatný. Nezahlcují ucho posluchače přehnaným množstvím hudby ani hluku. To jejich ticho ale není úlevné (ve smyslu uff, máme to konečně za sebou). Je jaksi majestátní, očistné, dává prostor k tomu, aby dozněly vnitřní vibrace, jež se deskou "Duna" nesou. A to je něco, co by mělo dobré album umět. Zanechat stopu, která zůstává v posluchači otištěná, a umět tento zážitek při opakovaném poslechu replikovat. Olomoucké kapele se to daří.