Obavy mohlo vzbuzovat už prohlášení z léta minulého roku, v němž muzikanti lákali na novou hudbu, která nebude mít s Highly Suspect nic společného. Doplnili ho poznámkou, že spousta lidí to nebude úplně milovat. To není obvyklá propagační fráze, kterou chcete slyšet od svého oblíbeného interpreta. Zatímco kreativní změna je mezi hudebníky častým jevem, většinou si za svým rozhodnutím plně stojí a nepropagují ho slovy udělal jsem něco nového, ale asi se vám to nebude líbit. Takový výrok totiž může druhého přivést k myšlence, že si umělec svým dílem není stoprocentně jistý, a pak vyvstává otázka, proč ho tedy pouští ven. (Status je z Facebooku už smazaný, stejně jako všechny další příspěvky před letošním červencem.)

Že se nebude jednat o planou teorii, bohužel napovídala už čtveřice prvních vypuštěných songů. Emotivní "16" možná nesl silnou zpověď, ale doprovázel ho mdlý popový základ. "Upperdrugs" sice zdárně míchal depku s rockovou nasraností, ale nešlo se ubránit pocitu, že je to jen slabý odvar toho, co Highly Suspect s kytarami kdysi dovedli. (Mimochodem ten audio glitch v poslední sekundě, to je nějaké velikonoční vajíčko, nebo tu někdo během post-produkce nedával pozor?) Jediný "Canals" budiž připomínkou síly a řemeslného umu předchozích dvou nahrávek. Zdvižený palec si zaslouží i zdvižený prostředníček vůči Trumpovi a Putinovi.

Pořádné trable nastávají se singlem "Tokyo Ghoul". Ano, je to hip hop, což by příznivcům s otevřenou myslí nemuselo tolik vadit. Problémem je, že je to hodně podprůměrný hip hop. Prostoduchý text plný klišé à la "všichni jsou falešný svině, chtějí mě dostat na kolena, ale to se jim nikdy nepovede" doplněný gansta nářkem nad prospěchářskou děvou a popisem thug života v ghettu..., eh, to jako vážně? Nejenom že jsme tohle (i v daleko lepším provedení) slyšeli už asi tisíckrát, teď to ještě máme poslouchat od formace, která má za sebou jedny z nejlepších kytarových věcí uplynulé dekády jako "Serotonia" nebo "Lydia"? Je pěkné, že si zpěvák rapper všechny potenciální kritiky preventivně srovná hned v úvodním refrénu, ale tady přece vůbec nejde o to, že by měl umělec zůstávat pořád stejný, aby ho fanoušci milovali. Natočit mizernou věc a na ní pak demonstrovat, že lidi, kteří to odsoudí, jsou vlastně jen omezenci, není žádná rebelie.

Nedává ani moc smysl, proč je vedle hostujícího Young Thuga napsán jako druhý interpret Terrible Johnny, tedy frontman Johnny Stevens. Nejedná se o jedinou píseň v tracklistu, která se odlišuje od původního rockového jádra, a Stevens vystupuje samozřejmě i ve všech dalších položkách, takže? Pointa? Před vydáním desky to mohlo vypadat, že "Tokio Ghoul" bude osamocenou jednotkou, zpěvák ostatně ve facebookovém příspěvku vysvětlil, že se jedná o jeho nový sólo projekt. Přesto ji v konečném výběru novinky najdete. Tím se dostáváme k další podstatné otázce - jestli už tohle album nemělo vyjít spíše jako Stevensova sólovka, což by dávalo o něco větší smysl.

"MCID" (podle skupinového sloganu My Crew Is Dope) je skutečně na hony vzdálené všemu, co Highly Suspect v minulosti vydali. A jak už bylo řečeno, tvůrčí výhybka sama o sobě nevadí, kdyby to nebyla jednosměrka do žánrového chaosu nevalné kvality a pokulhávající produkce. Máme tu deathmetalovou návštěvu v podobě francouzské Gojiry "SOS", spolupráci snů s Nothing But Thieves "@tddybear", country rozjímání zpívané bubeníkem Richem Meyerem "Arizona", solidní vzpomínku na grungeová léta "These Days" či industriálními velikány inspirovanou "Taking Off".

Takhle napsané to všechno vypadá atraktivně. V praxi je to ale multižánrový guláš, po němž v ústech nezůstává žádná výraznější chuť. Ne nadarmo motivační učitelé radí, že namísto multitaskingu je lepší soustředit se na jednu věc a tu dělat pořádně. Existují výjimky, ale "MCID" je zářným důkazem toho, že když se hudebníci ve studiu chovají jako pejsek a kočička z knížky Josefa Čapka, může to skončit náramnou polízanicí.

Aby se tu jenom nekritizovalo, pochválit lze vůdčího autora za jeho otevřenost. V již zmiňované "16" se kupříkladu vyznává z jedné, eufemisticky řečeno, nemilé životní zkušenosti, která nejednomu posluchači možná způsobí menší šok (žádné spoilery, proposlouchejte se k té zápletce sami). Je pak ku podivu, že zpěvák v mezidobí hledal útěchu v různorodých léčivech, z čehož se bez cenzury zpovídá v "Upperdrugs"? Žádná slova naděje, Stevens nemilosrdně vypráví, že by bez nich nebyl schopný vůbec existovat. Anebo... stále není?

Naprosto odzbrojující je úvodní "Fly", dialog zbídačeného ega se starším, opatrujícím já, které psychologie zná také jako pud sebezáchovy. To první odhazuje masku a přiznává sobě i ostatním, že je - bez zbytečné korektnosti - úplně v hajzlu. Druhé nad ním drží ochrannou ruku a brání ho před krokem, který by byl už definitivní. "Buď upřímný, můžeš to změnit, pokud budeš chtít. Jednoho dne se tomu zasměješ." Závěrečný smích je útěchou i pro poslouchajícího, kterému není lhostejno, co muzikant prožívá. I když přiznejme si to, na první poslech to zní spíše jako ironický smích Jokera... Psychické potíže jsou i dnes pro mnoho lidí tabu, takže podobně upřímných songů není nikdy dost. Škoda, že je nedoplňuje i stejně působivá hudba.

Na "MCID" Highly Suspect sice manifestují naprostou uměleckou svobodu, ale provádějí to stylem umíněného a arogantního tvůrce, který se bez špetky reflexe neohlíží na žádnou stranu. Jejich gesto vzdoru vůči všem majetnickým a progres neuznávajícím posluchačům v konečném výsledku zní jako regrese, která skoro dává zapomenout, že tahle na Grammy nominovaná banda v minulosti křísila skomírající žánr a uměla se do toho řádně opřít. "Mister Asylum" a "The Boy Who Died Wolf" nemohla být náhoda. Jaká však bude jejich budoucnost? Tentokrát to raději ponechejme bez prognózy.