Mathew Knowles stál za megaúspěchem skupiny Destiny's Child a teď řídí sólové kariéry svých oveček. Zatímco jeho dcera Beyonce se na ni vydala už loni na podzim, její věčný stín - Kelly Rowland - přichází s novou deskou právě teď. A jakkoliv se zdá, že muž železné ruky Knowles má všechno dobře vypočítané, asi nemohl čekat, že Kelly jeho dceru Beyonce na sólové dráze předčí. Může za to její vokál na Nellyho hitu "Dilemma", díky kterému se Kelly podstatně zviditelnila. Na "Simply Deep" samozřejmě nemůže chybět, stejně jako současný hit "Stole".

Kelly má překvapivě netuctový hlas a ačkoliv byla v DC vždy ve stínu Beyonce, "Simply Deep" dokazuje, že vokálně je více než je křoví. Asi bychom od alba těžko čekali něco jiného než klon úspěšného R&B popu Destiny's Child. R&B balady střídají tanečnější věci a kvalita písní je velmi nevyrovnaná. Na albu se podílelo několik producentů, ale žádná vyložená hvězda - snad až na Roberta Smitha, manžela zpěvačky Brandy. Není to špatná deska, tedy za předpokladu, že máte rádi současný americký černošský pop. Kelly každopádně na hlavu porazila Beyonce i třetí z DC - Michelle Williams.

Kelly si může dovolit zařadit na album svůj hit s Nellym (ohráváním v rádiích je už notoricky známý i u nás) a přitom neztratit tvář. Úvodní "Stole" je dokonce ještě lepší píseň, suverénní pop-rockový hit o zmařených životech teenagerů, který připomene "Unpretty" TLC. Výtečný je retro šťouch "Can't Nobody" s oblíbeným hiphopovým samplem. Produkoval ji Rich Harrison, který je zodpovědný za jeden z největších loňských objevů na poli urban music - zpěvačky Amerie. "Love/Hate" s vrstevnatými vokály je jako vítr z časů, kdy DC vydaly "Writings On The Wall", tedy svoji široko daleko nejlepší desku. V "Simply Deep" se ke Kelly přidá další kůň otce Knowlese - mladičká Solange, mladší sestra Beyonce. Reklama v bookletu ji vítá jako budoucí hvězdu, z toho, co jsem od ní zatím mohl slyšet, ale soudím, že bude za svoji sestru lehce zaměnitelná. Solange je ale podepsána pod touto a ještě dvěma dalšími písněmi na albu a pokud to není nějaký špinavý trik, tak klobouk dolů, protože všechny jsou to nadprůměrné kusy.

Písně jako "Heaven" nebo "(Love Lives) In Strange Places" můžete směle přeskočit, ale v závěru vás ještě čekají dvě vynikající ukázky toho, jak se Kelly dokáže vyřadit z průměru. "Past 12" s výraznou rytmikou a chytlavým refrénem a další připomínka zlatých časů DC - "Train On Track". V jednom rozhovoru Kelly přiznala, že album sestavovala trochu narychlo. Škoda, dobrá polovina písní má velký potenciál, zbytek je bohužel rozporuplný. Jako příklad bonus "Make U Wanna Stay" s Joe Buddenem - nepovedený pokus o hiphopovou pózu s rádoby-Neptunes produkcí (když si je nemůžeme zaplatit, alespoň je budeme kopírovat.) Sečteno a podtrženo - jsou-li Destiny's Child novodobé The Supremes, pak to vypadá, že Dianou Ross není Beyonce - jak se dlouho zdálo - ale Kelly Rowland.