A že je to world music par excellence! Už jen ta sestava na pódiu: Australan Hugo Race, nezastavitelná houba vstřebávající všechny možné vlivy (naposledy s Michelangelem Russem spojoval blues s elektronikou), Američan Chris Eckman, doma spíše ve folk rocku, Turek Murat Ertel, hráč na elektrifikovanou loutnu a přední postava tamní psychedelicko-rockové scény, a Čech Milan Cimfe, bubeník a producent. Elementy rovnice, jejímž výsledkem je originální a značně specifická fúze psychedelie, rocku a turecké hudby prezentovaná na aktuálním albu "Bu Bir Ruya".

To bylo pochopitelně páteří vystoupení a jeho zvuk se přenesl do starších věcí uskupení. Ať už je to Ertelova ostrá loutna nebo houpavé bicí, s nimiž si Milan Cimfe, v podstatě náhradník za Ümita Adakaleho, poradil bravurně. Dirtmusic jsou mistři v práci s hypnotickým rytmem - naživo výrazněji podpořeným elektronickým podkladem -, kterým jsou schopni publikum uvést do příjemného transu.

Čtveřice na pódiu jako by si ale zachovávala odstup od hypnotických svodů vlastní hudby. Nejakčnějším prvkem na jevišti byl právě Ertel, který se čas od času nechal strhnout k tanečkům či posunčině, kterou pomáhal vysvětlovat vlastní pěvecké party. Eckman je naproti tomu ztělesněním soustředění. Jeho kamennou tvář jen málokdy něco rozptýlilo. A Race? Ten je stěžejní svým svým unikátním stylem zpěvu, který je spíše vyprávěním. Opět spíše ponořený do sebe, nejvíce komunikace se dělo jen v letmých pohledech a pak vnitřními kanály mezi všemi muzikanty. Hudba unášela do jiných sfér, přelévala se do dlouhých pasáží, které působily spíše jako jam než jako dokonale připravený koncert, vše naprosto přirozeně vyplývající z hudby samotné.

Škoda jen, že tenhle podařený večírek skončil tak brzo - po nějakých osmdesáti minutách bylo po všem. A taky škoda, že si cestu do Lucerna Music Baru našlo tak tristně prořídlé publikum.