Čtveřici Dark Seal tepe v žilách keltská krev. Její členové se odvolávají na prastaré rituály a svátky ("Lughnasad"), božstva, vzývají ducha tvrdého, nelítostného a přesto porobeného národa. Ze skladeb dýše jakýsi přírodní koloběh života, návrat k prapodstatě, k něčemu zaniklému a přesto latentně přítomnému. A to vše bez esoteriky i folkmetalových postupů, nutno říct naštěstí.

Dark Seal odolali vábení keltských motivů a novince dali zvukovou podobu, která se blíží duchu symfoniků Dimmu Borgir. Kupředu cválající rytmiku tak podkreslují temné sbory (nosné zejména v titulní skladbě), klenutá kytarová sóla i epická, atmosférická zpomalení. Hutný - a mimochodem velmi podařený - zvuk příjemně osvěžuje i použití čistého vokálu hostujícího Styrbjørna z projektu Tears of Styrbjørn, který je svou hladivou jemností a vnitřním klidem v příjemném kontrastu s maniakálně growlujícím, zároveň však srozumitelně artikulujícím Crudelisem.

Vynikne tak ale bohužel vada na kráse jinak povedeného počinu. Textům se totiž nepodařilo vyhnout dnes už notně vyprázdněným žánrovým klišé ("Křesťanský mor rozšířil lži a vraždění / v jménu Krista a všeho svatého" či "Věčné protiklady jsou oheň a voda / oheň tě spálí a voda zase zchladí"), někdy jsou zase verše natolik dlouhé (např. v "Alban Arthuan"), že se jejich rytmická struktura, už tak docela vratká, ještě více hroutí, a pocit z celku je tak jaksi dýchavičný.

Dojem výrazně zachraňuje pprávě Crudelis, který si s textem dovede pohrát a dodat mu potřebný výraz. Ten se snoubí s neotřelými melodickými nápady (výborně vystavěná struktura skladby "Duše", vrcholu alba, vedoucí až ke sborovému refrénu) i hutnými riffovými pasážemi ("Zrádce našich kořenů"). Výsledek je tak sevřený a funkční, a byť místy bojuje s jistým nedostatkem skutečně nosných nápadů, poslouchá se dobře. I přes neskromnou, k žánru patřící délku skladeb - s jednou výjimkou se pod pět a půl minuty nejde - "Země našich předků" baví i při opakovaných posleších. A jen potvrzuje, že domácímu black metalu se blýská na dobré časy.