Devadesát osm. To číslo si zapamatujte. Ještě než se k němu ale dostaneme, nemůžeme se s Budapeští rozloučit bez shrnutí závěrečného dne. Ten na hlavním pódiu odstartoval Frank Carter & The Rattlesnakes. On sám by se se svou kombinací hardcoru a punku na spíše popověji zaměřený Sziget asi tak snadno nepodíval, ale když už aktuálně předskakuje na turné Foo Fighters, měl pochopitelně cestičku umetenou. Odpověděl na to svým klasicky špinavým, neurvalým projevem, a jelikož letos nebylo vyprodáno a místa bylo všude o trošku více, nabízelo by se, že bude mít pod pódiem ve tři hodiny odpoledne prázdno. Chyba lávky.

Areál totiž zaplnili fanoušci Foo Fighters i Twenty One Pilots s jednodenními vstupenkami, jelikož obě formace mají stovky příznivců, kteří se nebojí za nimi cestovat přes půl světa. Kromě českých a slovenských vlajek tak pod pódiem vlály také státní symboly Izraele, Kanady nebo Brazilíe. Potetovaný zpěvák, kterého byste asi nechtěli mít jako nového přítele své dcery, tak proměněnému publiku servíroval nekompromisní maglajz z těch nejzaplivanějších garáží, který mu v publiku roztáčel circle pity. Stejně tak ale nechtěl být za arogantního pitomce, a tak poděkoval nejen své kapele a organizačnímu týmu festivalu, ale sklonil se i všem vystupujícím, kteří měli hrát po něm. Včetně Twenty One Pilots, což asi leckoho překvapilo.

Po něm se na scéně ukázal Johnny Marr. Kytarista legendárních The Smiths si během své kariéry po rozpadu skupiny zahrál s The Pretenders, Talking Heads, Bryanem Ferrym, Pet Shop Boys a řadou dalších. Své první sólové album "The Messanger" ale vydal až v roce 2013. Jeho koncert připomněl, proč se Británie už několik desetiletí po sobě řadí mezi hudební velmoci, ve srovnání s tím, co se chystalo dále, to ale byla jen zapomenutelná hodinka.

Totéž v podstatě platí i pro Valeras. Mladou skupinu tvoří trojice slečen a dva pánové a organizátoři Rock For People nám ji prozřetelně přímo ze showcaseových festivalů dovezli do hangáru v Hradci Králové už loni. Dobře udělali, protože od té doby se formace stihla dostat mezi žhavá jména, o nichž ještě asi uslyšíme, a hned si tak může říkat o vyšší honoráře. Ve stanu A38 ale měl její kytarový rock žalostnou návštěvu - když koncert začal, bylo tam sotva padesát lidí. Další naštěstí postupně přicházeli, ale stejně jako naši souběžně hrající Pipes And Pints na Europe stagei měli těžkou konkurenci v podobě Twenty One Pilots.

Ti už jsou pro dnešní teenagery kapelou symbolizující kult. Pokud vás to zajímá, můžete si detailně nastudovat, proč k minulé desce měli veškeré vizuály v červené a černé barvě a proč právě aktuální album "Trench" dostalo kombinaci žluté a tmavě zelené. Je to poměrně hodnotné čtení a ukazuje to, jak moc Tyler Joseph a Josh Dun spolu s jejich marketingovým týmem o své tvorbě přemýšlejí. A že není náhoda, že jejich klipy mají stejnou barevnou paletu a dějově na sebe navazují. Máte-li rádi koncepční díla, design a dotaženost, směle se do jejich nastudování pusťte. Lépe tak pochopíte, proč jsou tak populární, a garantujeme, že to bude poutavější studium než překládání textů Post Maloneho.

A koncert? Kdo byl na dnes už legendárním vystoupení skupiny v Lucerna Music Baru, dobře ví, jakou show umějí ve dvou lidech udělat. Bubnování na rukou obecenstva. Backflip z klavíru. Fenomenální atmosféra. To všechno je v jejich pódiovém podání stále přítomné. Jen to za ty tři roky narostlo do mamutích rozměrů.

Kromě klavíru a bicích na scéně přibyl hořící automobil, jehož plameny ovládly začátek i konec představení. Mezitím se toho ale dělo moc. Joseph převlékal oblečení do červené, žluté, do letní košile i mikiny s kostrou a kulichu. Tak, jak je znáte z klipů, a přesně dle toho, z jakého alba se zrovna hrálo. Chyběly jen ty začerněné krky. A taky hity "Heavydirtysoul" a "Nico & The Niners", na něž se čertvíproč nedostalo. I bez nich a s puštěným halfplaybackem s beaty to ale byla bomba.

Tyler Joseph klavír střídal ukulele, drum'n'bassové spodky ("Lane Boy") nebo basovou kytaru ("Stressed Out"), Josh Dun mu k tomu s ohromnou energií, rychlostí, přesností (a k potěše ženského oka i bez trička) bubnoval. Jedno z nejlepších čísel bylo, když se Tyler Joseph vydal do davu, kde divákům v prvních řadách odkřičel úvod "Holding On To You", pak oba vyskočili na klavír, Josh z něj udělal backflip a Tyler zase pořádně vysoko vyskočil, načež si za něj pak sedl a ukřičel emotivní finiš. V "The Ride" lidem nařídil vylézt si na ramena, jindy s ním zase zleva doprava po jedné noze hopkali nejdříve na pódium pozvaní sekuriťáci a pak i deseti tisíce lidí pod ním. Ten prach, který se tím zvedl a všechny nás dusil, byla za tu zábavu akceptovatelná obeť. A i když byl závěr s hrou na klávesy na vzápětí hořícím autě během písně "Trees", kterou zakončil výbuch konfet, povedený, vrchol byl jinde. A to doslova.

Při písni "Car Radio" se totiž zpěvák rozeběhl v koridoru uprostřed publika až ke zvukařské věži a s kuklou na hlavě vyšplhal nikoliv po schodech, ale po boční konstrukci až úplně nahoru, kde byla vyvýšená dřevěná platforma zhruba dva krát jeden metr. Na publikum se tak díval z výšky zhruba třiceti metrů a bez jakéhokoliv jištění ve stále silnějším větru bez nadsázky riskoval život. Ten člověk je evidentně na potlesku závislý. Blázen!

U šílenců ještě zůstaneme, ve stanu A38 totiž rozjeli svou nekontrolovatelnou divočinu Idles. Co jedna z nejskloňovanějších britských kapel letošního roku vyváděla v Hradci Králové, se můžete dočíst tady, na Szigetu to bylo podobné. Kytarista hrající jen v trenkách, frontman plivající jak sliny, tak své světonázory ("Uprchlíci jsou to nejlepší, co se Británii i Maďarsku přihodilo!"), podivně úchylné tanečky a strašný bordel. Ale strašný. Takovýto cirkus bude plnit stránky hudebních médií ještě pár měsíců.

No, a pak to přišlo. Nejlepší koncert letošního ročníku. Foo Fighters. Kapela, kvůli které se tisíc převážně italských muzikantů domluvilo a zahrálo synchronizovaně "Learn To Fly", protože chtěli své hrdiny vidět živě. A oni pak opravdu přijeli. Protože to jsou frajeři. Poctivci. Staromilci. Milovníci analogového nahrávání i klasických odposlechů na pódiu. Formace, která se prý nikdy nerozpadne. Sympaťáci, jejichž smysl pro humor baví už skoro pětadvacet let. A v jejich čele je on. Dave Grohl. Prezident rocku.

Výčet všech důvodů, proč skupina ze Seattlu patří mezi ty největší na světě a proč je tolik jejich singlů už klasikami moderní rockové hudby, by vydal na knihu. Spokojme se proto s konstatováním, že zatímco na většinu festivalů jedete kvůli headlinerovi a nakonec se domů vracíte s úplně jiným, novým oblíbencem, s nimi je to jinak. Pokud má daná hudební přehlídka v line-upu Foo Fighters, budou to s největší pravděpodobností oni, na koho budete po jejím skončení vzpomínat nejvíc. Neplatí to stoprocentně, ale na Szigetu tomu tak bylo.

Začalo to standardně. "All My Life", "Learn To Fly" a nekonečně protahovaná "The Pretender". Foo's si v posledních letech i několik desetiletí hrané skladby rádi protahují o různá sóla, více či méně neplánované jamování a nepravděpodobné covery. Například "Rope" měla prodloužený závěr, který se přelil do sólování bubeníka Taylora Hawkinse, který byl na platformě i s bicími vynesen až ke střeše pódia. Souhru a vzájemnou výměnu s frontmanem nakonec rozdováděný Grohl oslavil hraním si na brazilskou tanečnici a zatřásl poprsím, stejně jako se to dělá na tamním karnevale. Hawkins odzpíval "Sunday Rain", pak za bicí pustil Grohla a v kraťasech a tričku Van Halen si začal hrát na Freddieho Mercuryho. Duet "Under Pressure" zazpíval s Grohlem a ani nevadilo, že mu ty falzety trochu skřípaly. Byla to výborná zábava.

Že se baví víc než obvykle, ukázal Grohl i při výletu na molo, kde mu fanynka k nestárnoucí "My Hero" dělala doprovod s bublifukem. "Víc bublin! Chci víc bublin, bublinová holko! Ještě!" hulákal rozesmátý zpěvák, zatímco se vítr zvedal čím dál víc a oblohu každou chvíli pročísl blesk.

Devadesát osm. Přesně na tolik procent mělo v průběhu celého večera hustě pršet a bouřka, která se prohnala Evropou, měla právě v době dvouapůlhodinového koncertu naplno zasáhnout i do té doby horkem vysušený festival. Od samotného rána se organizátoři snažili diváky připravit na to, jaká spoušť se chystá, a všemi dostupnými kanály je o tom informovali. Riziko zrušeného vystoupení bylo hmatatelné. Jenže víte, jak to Dave s těmi zrušenými koncerty má. Zlomená noha není žádná nemoc. "Víte, říkali mi, že nás tady dneska zasáhne bouřka, ale mě to netrápí. Já mám déšť rád. A teď bych si vážně dal sprchu," laškoval s publikem ještě v první třetině.

Jenže pak blesky začaly nabývat na intenzitě, ochladilo se a vítr ještě zrychlil. "Nemůžete si zahrávat s matkou přírodou, ona je vždycky silnější. Chtěl bych proto, abyste zhasli všechna světla. Ať jsme v úplné tmě," prohlásil a s dovětkem, že následující píseň věnuje právě matce přírodě, spustil "Big Me". Jen on, kytara, černočerná tma a my. A k tomu obloha plná blesků, kterou jsme všichni společně vnímali a uvědomovali si její sílu. Těžko se o něčem takovém píše. Magický moment. Nebyl ale ojedinělý.

Zjistili jsme totiž také, že součástí jeho tria vokalistek je i jeho dcera Violet. Drobná dívka se zelenými vlasy se nervózně usmála, když ji hrdý otec představil a se smíchem se přiznal, že to tričko s Nirvanou ji donutil obléct si on. Ani hudebně jsme nestrádali. Očekávané hymny "Walk", "Run" nebo "These Days" přenesly bolest z nohou na hlasivky, zpomalenou verzi "Wheels" dokořenil Rami Jaffee na klavír a po delší době došlo i na představení nezvyklých položek v setlistu - prostor dostala novinka "Dirty Water" doprovázená právě vokalistkami a také "Hey, Johnny Park!" z debutu. A déšť pořád nikde.

Jediná skladba, kterou jamování trošku zkazilo, byla "Best Of You". Ta je dokonalá přesně tak, jak byla nahrána, a protáhnout ji na deset minut bylo zbytečné. Při závěrečné děkovačce ale došlo na další silný okamžik. To když padesátiletý zpěvák označil za hvězdu večera vozíčkáře, kterého po celé dvě hodiny lidi drželi nad hlavou. "A víš co? Pojď za námi na stage. Přineste ho sem! A tu bublinovou holku taky!" zakřičel a pak je snad třikrát pořádně objal. Zhruba pětadvacetiletému klukovi se na tváři zjevil ten nejširší úsměv a omládl snad o deset let. Dojetí bylo nevyhnutelné.

Vozíčkář si našel místo po straně pódia, bubliny dělaly veselé pozadí bubeníkovi. Zazněla "Everlong" a při uklánění se publiku ještě Grohl půjčil svou kytaru vozíčkářovi a ten si ji tak zkusil rozbít jako opravdová rocková hvězda. Neskutečně emotivní show.

A jen co Foo Fighters zmizeli v zákulisí, začalo pršet. To není nadsázka. Přesně tak se to stalo. A ano, v A38 pak ještě hráli Black Mountain a v Bacardí Aréně na to navázal Sigala, jehož devadesátiminutový set téměř zcela postrádal jeho vlastní tvorbu a se šílenými přechody od Justina Timberlakea k Nirvaně a pak Marvinu Gayeovi patřil k jednomu z mála zklamání. Ale upřímně, to už byl jen takový dojezd. Po tak silném zážitku s headlinery už to ani nestálo za řeč.

A to je vše. Snad vás naše zpravodajství ze sedmadvacátého ročníku Szigetu bavilo tak, jako jsme si my užili jeho přípravu, a když se podaří ukázat se v Budapešti i za rok, rádi si to zopakujeme. Negativ bylo naprosté minimum, vše podstatné se povedlo. A teď už zbývá zjistit jen jedno. Kde je ta proklatá tajná Toi Toika se vstupem na párty pro vyvolené?