Na úplném začátku jej cesta zavedla do Španělska. Tehdy si Charlie Cunningham zakoupil lístek do Sevilly, kde chtěl strávit dva měsíce. Nakonec tam zůstal dva roky, chodil do hudebních škol, hrál koncerty a vyučoval atypickou hru na kytaru, kterou se učil od tamních mistrů flamenca - fascinoval jej totiž specifický perkusivní zvuk. Své první vlastní písničky vštěpil do trojice épéček - "Outside Things", "Breather" a "Heights". Až díky nim se začal cítit na velkou desku. Ta dostala název "Lines" a vyšla před dvěma lety. Charlie se na ní prezentuje jako soudobý písničkář, jenž do své tvorby promítá mnohé inspirace. Tou největší však nadále zůstává již zmíněné flamenco. Skladby "Minimum", "Lights Off" nebo "You Sigh" mu prošláply cestu k širšímu povědomí. Aktuální počin "Permanent Way" je pak logickým pokračováním, na němž si tento muzikant rozšiřuje obzory, a to nejen ty hudební.

Pro vznik novinky byl důležitým elementem člověk jménem Sam Scott. Cunningham s ním úzce spolupracoval během celého procesu vzniku nahrávky, z níž tak čiší Scottův cit pro práci s elektronikou (klávesy, programming) a akustiku. Sám je ostatně výtečný hráč na trubku, která se stala výrazným prostředkem ve strukturách jednotlivých písní. Oproti prvotině je "Permanent Way" zvukově barevnější, ačkoliv i nadále hudba promlouvá především jazykem ambientu a indie popu. V trojici "Monster", "Maybe We Won't" a "Stuck" hraje symfonické mini těleso Immix Ensemble. Jeho tvůrčím mozkem je všeuměl Daniel Thorne, který je i autorem všech aranží (letos mimochodem vydal povedený debut "Lines Of Sight").

Titulní track "Permanent Way" celé album otevírá a udává jeho tvář. Charlie Cunningham zde po svém prezentuje příběhy vlastní i ty slyšené v blízkém okolí, z okruhu jeho přátel. Dodává jim však vlastní pointy a nadhled. Prezentuje je svým úsporným hlasovým projevem, v němž ctí dynamiku a určité hranice mezi naléhavostí a intimností. Z desky dýchá melancholie, jakási forma hledání a rekapitulace již uskutečněných záležitostí, jejichž odkaz si každý nese po celý život. Důmyslnější strukturou pak překvapí rozechvělá "Monster", která předchází v jedinou instrumentální vsuvku - sólo pro kytaru v tango módu "Interlude (Tango)". Rytmicky výraznější "Don't Go Far" nebo "Bite" (jediný kus, v kterém došlo i na zkreslení Charlieho vokálu) jsou svým způsobem ohlédnutím k prvotině. "Hundred Times" se blýskne až jazzovou variací, "Different Spaces", "Force Of Habit" a poslední "Stuck" pak naopak sázejí na civilnost poselství.

"Permanent Way" je pečlivě sestavený následovník "Lines". V porovnání s ním působí jako celek instrumentačně rozmáchleji. Někomu může vadit, že v hlavním spektru už nahrávka není tak přímočará a neklade takový důraz na propojení akustické kytary a hlasu, které hrálo prim právě na debutu. Charlie Cunningham však zjevně nechtěl natočit jen identické a propracovanější dvojče, chtěl nakouknout i do jiných hudebních koutů a zvukových možností. A taktéž se nechtěl nechat semlít nástrahou jménem druhá deska. "Permanent Way" je tak obraz jeho vyzrálejšího já, který zároveň naznačuje, že tento hudebník ještě neřekl vše.