Pořadatelům je nejprve vhodné pogratulovat k dotáhnutí velkého lákadla, které je aktuálně na vrcholu a o kterém se mluví. Poslední řadovka "Amo" navíc patří k tomu nejlepšímu, co letos zatím vyšlo. Ne v metalové kultuře, ale obecně, protože tak nápaditým způsobem provedená žánrová fúze se jen tak nevidí. Originální a po všech směrech produkčně dotažená nahrávka se díky spolupráci festivalu s Evropou 2 propracovala i do našeho nejposlouchanějšího rádia, což je věc do nedávné doby naprosto nevídaná. "Amo" je deska propracovaná, promyšlená, plná překvapivých zvratů i nezvyklých zvuků. A navíc obsahuje i plno silných singlů.

Pro letošní turné si britská formace připravila zcela novou produkci s působivou stageí se schodištěm uprostřed, bohužel jí to ale k zakrytí nedostatků nepomohlo. Nebo takto - když na začátku června hráli Bring Me The Horizon na Rock Im Parku v Norimberku, kde jim pod pódiem čekaly desetitisíce fanoušků očekávající německou legendu Die Ärzte hrající hned po nich, snažili se. Jejich show byla omamná, hity fungovaly a Sykes dělal všechno pro to, aby koncert ukřičel. Ideální to nebylo, ale proti vystoupením z minulého turné, na nichž jsem je v létě zastihl čtyřikrát, to násobně překonalo vše dosud viděné. A i přes to, že vokály často suplovalo publikum, playback nebo spoluhráči z kapely, podařilo se mu zakrýt kvalitativní výkyvy, a pokud jste si to upřímně chtěli užít, podařilo se to.

V Hradci Králové ale bylo všechno jinak. Nezměnila se jen barva kontaktní čočky v Sykesově oku (z červené na světle modrou) a skladba setlistu, ale i to, jak moc se nad podstatně menším davem snažil. Plocha pod největší scénou Komerční banky sice byla plná (tedy do doby, než se v půlce setu začala vyprazdňovat), srovnání s Norimberkem ale samozřejmě neustála.

Do červeného saka oděný Oli Sykes si sice myslel, že je v Praze (což mu můžeme odpustit, podobné prohřešky mívá tak třetina kapel), jen co se ale rozezněla úvodní Mantra, bylo znát, že tohle dobrý koncert nebude. Tak jako reprobedny kolem schodiště byly falešné, protože šlo jen o další obrazovky, byl falešný i výkon hlavního tahouna. Ať se hrálo cokoliv převážně z novější tvorby, mikrofon se u jeho úst nacházel spíše výjimečně. Agresivní výkon tygra plného energie? Zapomeňte. Vokální exhibice páva prodávajícího okouzlující melodie posledních dvou alb? Ani náhodou. Ze zvířecí říše bychom jej mohli přirovnat tak leda k larvě, u níž s napětím čekáte, co se z ní nakonec vyklube. Festivalové heslo "Probuď to v sobě" jste tak mohli adresovat primárně jeho největší hvězdě.

Přitom ta show kolem byla vážně pěkná. Maskované tanečnice s plamenomety, salvy dýmu i ohňů mířících až ke stropu, konfety v závěrečné "Throne" nebo projekce s promítanými texty skladeb zaměstnávaly oči na maximum. Jen ty uši trpěly. A to i díky podivnému zvuku, který byl v úvodu stažený snad na polovinu, protože dynamika z Německa byla ta tam. Z festivalového vybavení by pak už zasloužily výměnu i boční obrazovky po stranách pódia, protože ten obraz na nich vypadal jako natočený mobilem.

Co tedy vlastně pochválit? Třeba singl "Can You Feel My Heart", který byl asi jediný odzpívaný kompletně a mezi fanoušky odstartoval nefalšované nadšení. Bylo také příjemné vidět frontmana, jak zamířil do prvních řad ke svým fanynkám. S blížícím se koncem setu se také zpívalo mnohem víc než při jeho začátku, takže například nadávku Shit maskující pecka "Sugar, Honey, Ice And Tea" zněla skousnutelně. Potěšil i moshpit při "Happy Song" nebo lidé lezoucí si na ramena při baladě "Follow You". Před přídavkem "Drown" byla zmíněna absence jednoho z členů kapely, jakmile ale dopadly všechny konfety na zem, naplno jste si uvědomili, že jste viděli jen jedno velké, nafouknuté nic. Bohužel.