Vystoupení stylově těžko uchopitelných Dead Can Dance se mohlo dlouho dopředu pyšnit nálepkou Sold Out, což je samozřejmě skvělé jak pro organizátory, tak pro samotné hudebníky. Dovolím si zde na začátek ovšem jednu poznámku. Lístky byly od samého počátku na jméno a na stránce facebookové události pořádající agentura upozorňovala návštěvníky, že nebudou vpuštěni se vstupenkou na jméno jiného nositele a že v případě nemoci a podobně se budou řešit jednotlivé případy individuálně. Jaké bylo překvapení, když při vstupu jméno na lístku s občankou nikdo neporovnával. Zvláštní. Na jednu stranu chápu obavu před překupníky, na druhou stranu možná právě tyto restrikce zapříčinily to, že v sále, ač vyprodaném, byla spousta volných míst, a to i v těch nejlukrativnějších sekcích.

Večer jako takový odstartoval německý perkusionista David Kuckhermann, hráč na švýcarský hang a od roku 2012 stálý člen koncertní sestavy DCD. Sál rozezněl svými handpany a lidé se mohli zaposlouchat do meditativních tónů. Jeho set byl přiměřené délky a bylo velmi poučné pozorovat a poslouchat, jaké zvuky se dají vyloudit z nástroje, který je složen ze dvou jakýchsi vyboulených pánví. V každém případě to byl velmi příjemný úvod k tomu, co následovalo s úderem jednadvacáté hodiny.

Brendan Perry a Lisa Gerrard, podpořeni dalšími šesti muzikanty, hned v úvodu naznačili, že se bude vzpomínat, a skutečně tomu tak bylo. Dvouhodinový koncert zmapoval jejich téměř čtyřicetiletou kariéru. Jako otvírák si dvojce zvolila "Anywhere out of the World". Perry s kytarou kolem krku zpíval a jeho hlas byl stejně jasný a pevný a hlavně charismatický jako na studiových nahrávkách. Od samého počátku byl zvuk čistý a zároveň dostatečně hutný. Posluchač si mohl užívat každého cinknutí či hrábnutí do strun.

Za hudebníky, kteří byli celou dobu za hlavními protagonisty spíše jako stínohra (nikoli však hudebně!), se tyčila dvě plátna. Na nich se tu a tam zobrazovaly barevné skvrny či obrazce, aby dokreslovaly až hypnotickou a spirituální atmosféru místy koketující s psychedelií ("Mesmerism"). V "Avatar" se už naplno sólově představila Lisa Gerrard. Oděna do bílo-stříbrného hávu se zároveň doprovázela na jakýsi drnkací nástroj, který zněl téměř nebesky, stejně jako její pevný hlas. Doprovodná kapela šlapala jako dobře namazaný stroj, místy zdvojené bicí dávaly vyniknout temným liniím, které tvoří tak neoddělitelnou atmosféru každého vystoupení formace.

Oba členové DCD s publikem v podstatě vůbec nekomunikovali, nebylo to ale vlastně ani potřeba. Žádná show, žádná velká světla, hovořili jen prostřednictvím hudby. Je nutno dodat, že ta není pro každého. Je to více fajnšmekrovská záležitost. Bylo to vidět i v sále, kdy se mnozí jen se zavřenýma očima oddávali místy temným melodiím, načež je z rozjímání vytrhla esence world music, v níž se mísily vlivy arabské, balkánské, či keltské hudby. A nejen té. Jestliže hudební kariéra DCD míří již ke čtyřem křížkům, v hudebním záběru je její rozsah snad ještě větší. A to vyniklo i naživo. Středověké prvky ("Xavier") se střídaly s až pohanskými nápěvy ("Bylar"), což byl mimochodem jeden z vrcholů večera. Bylo možné zaslechnout i prvky opery. To jsou prostě Dead Can Dance. Neuchopitelní, přesto čitelní, ale jiní.

Když po flétnovém úvodu písně "The Wind That Shakes the Barley" zpěvačka odzpívá celý part a cappella, běhá divákovi mráz po zádech. Občas je možné sledovat, jak Brendan Perry diriguje svůj orchestr a ladí vícehlasy, které mají místy až mnišský nádech. Tak barevné to bylo. "Yulunga (Spirit Dance)" byla společně s "Dance of the Bacchantes" dalšími vrcholy. Absolutní extatická jízda na vlně spirituálnosti vyvolávající ducha minulosti. To se nedá popsat, to se musí slyšet. Kongresové centrum tomu dalo tu správnou akustiku. Jednotlivé položky setlistu nevybízely k tanci ani k jinému způsobu vybíjení energie. Místo toho se zarývaly hluboko do duše. Člověk mohl přemýšlet o svém životě a rozjímat, hojit si tak své rány nebo naopak otvírat srdce.

Po jediné skladbě z posledního alba "Dionysus" se kapela loučí. Byla to vlastně její jediná slova k publiku. Bouřlivý potlesk a standing ovation hudebníky přivolává zpět, ti tak přidávají coververzi "Song to the Siren" od Tima Buckleyho, kterou už nahrál i Robert Plant. Oproti jeho verzi se tato více blíží originálu. Ač působí lehce uspěchaně, má své kouzlo. Ani po prvním přídavku končícím kompozicí "Cantara" ze skvělého alba "A passage in Time" nechce publikum pustit skupinu z pódia, a tak se znovu přidává. Naposledy.

Dvě hodiny uplynuly jako voda a už je jasné, že vystoupení se dá jen stěží něco vytknout. Snad jen potenciál promítacích ploch mohl být využit lépe, ale to je už jen skutečná drobnost. Tento večer byl plný hudby, hlubokého vnitřního prožitku a otvírání srdcí. Vnímavému posluchači se všeho dostalo měrou vrchovatou.