Solidně zaplněný klub vítal už první support, britskou cellistku Jo Quail. Kdo by snad čekal nějakou klasiku, nápovědou už mu mohl být samotný nástroj preparovaný snad jen na rám. Skromná dáma, která před svým vystoupením nervózně postávala u mixpultu a čekala, až se objeví zvukař, který by ji doprovodil na pódium, předvedla překvapivě energické vystoupení. Postavila ho zejména na vršení jednotlivých zvuků, které vytvářela pomocí svého nástroje. Prapodivné violoncello se tak měnilo ve zdroj šamanských, hypnotizujících úderů, hlukových stěn i křehkých, posmutnělých melodií.

Druzí v pořadí, Norové ÅRABROT, jsou na scéně jen o dva roky méně než hlavní položka Mono. Zatím jsem o tyhle držitele Grammy nezavadil... a po pátku si sypu popel na hlavu. Celou akci si totiž, alespoň v mých očích, ukradli pro sebe. Čtveřice (tři pánové a jedna dáma) v čele s charismatických frontmanem a mozkem formace Kjetilem Narsenem, který v širokém černém klobouku připomínal dávného kvakera (či příslušníka podobných náboženských skupin), přivedli fantasticky dynamické, žánrově či stylově jen obtížně zařaditelné vystoupení. Bylo to dravé, divoké, trochu teatrální, odehrané až na dřeň. A svou pozornost si skutečně dokázali urvat - zpočátku poloprázdný sál Underdogs se postupně zaplňoval a norská kapela opouštěla pódium za nadšeného aplausu.

O to, co se jí podařilo téměř okamžitě, museli Japonci trochu bojovat. Tvrdé fanouškovské jádro promine, ale vystoupení působilo trochu dýchavičně. Místy zbytečně ukolébávalo (chcete-li nabrat tu správnou funerální melancholii, vynechte doommetalové bandy, Mono to zvládnou spolehlivě) a upadalo do lehkého stereotypu postaveného na mantře v podobě vybrnkávaný, táhlý poklid - hluková pasáž - poklid. Svůj podíl viny na tom měl i trochu nešťastně zvolený set-up jeviště: oba kytaristé totiž usedli na židle, a v podstatě nebyli ze vzdálenějších prostor klubu vidět. Zůstávaly tak jen občasné záblesky bubeníka a statická basistka umístěná ve středu. Vizuální dojem z celého vystoupení se tak na mnoha místech smrskl jen na blikající stroboskopy.

Co je naopak nutno pochválit? Vystoupení zdobil brilantní zvuk, který se nerozbíjel do nečitelných střepů ani v náročných hlukových bouřích. Plnou polovinu z desítky skladeb tvořily věci z aktuálního alba "Nowhere Now, Here", což je kapku paradoxní, když vezmeme v potaz, že Mono vyrazili na turné pod hlavičkou oslav dvaceti let existence. Zbytek playlistu pak již patřil průletu staršími deskami, přičemž koncert vyvrcholil v gradující čtvrthodinové náloži "Com(?)".

Jakkoliv bylo hudebně muzeum na výši, zaryté soustředění a profesionální chlad skupiny plusové body nepřinesly. A znát to bylo i na publiku, v němž se děl přesný opak toho, co u ÅRABROT.