Louis Tomlinson tehdy utřel, ale Nilüfer Yanya dobře věděla, co dělá. Taky si to mohla dovolit. Dcera dvou výtvarníků do sebe už od mimina vstřebávala dva dost odlišné hudební vlivy - tureckou muziku od otce, klasiku od matky. Když smícháte tyhle dva žánry, dostanete rock. Tedy alespoň tak tomu bylo v případě téhle mladé Britky. Ve dvanácti letech poprvé sáhla po kytaře, pár let nato už měla na Soundcloudu svoje první dema. Pak přišlo první EP, druhé, třetí, zmínky na velkých hudebních serverech a letos v březnu plnohodnotný debut "Miss Universe".

V míchání žánrů vesele pokračuje, a to způsobem, který by ustál jen málokdo: v recenzích tak čtete o ozvucích alt-rocku, grunge, popu, electropopu, soulu, jazzu i blues. A všechny spojují dvě věci - jasně rozpoznatelný, velmi příjemný hlas (přirovnávají ho třeba k Sade) a talent napsat chytrý song a ještě chytřeji ho zaranžovat.

Yanya na svou prvotinu těchto songů natlačila nakonec dvanáct (nepočítáme-li pětici skitů a předělů). Po celých dvaapadesát minut ale dokáže udržet pozornost. Může za to právě ta žánrová různorodost, která s každou další skladbou přináší nové překvapení. Vedle pop-rockové hitovky "In Your Head" tak může klidně stát indierocková "Paralysed" a vedle synťákové balady "Safety Net" třeba electropopina "Tears".

"Kolik si toho můžu dovolit odhalit, když jsem žena, které ještě nebylo ani dvacet pět?" ptá se Nilüfer Yanya ve svých písních. Rozebírá rozchody, přijímá samu sebe. A to všechno způsobem, který je na dnešní dobu překvapivě svěží, chytlavý a přitom nepodbízivý (za všechny třeba "Angels" nebo závěrečná "Heavyweight Champion of the Year". Všechno je na svém místě, nic nezní přeplácaně a dohromady to funguje. "Miss Universe" je deska, kterou, jestli tvoříte hudbu, prostě chcete nahrát taky.