Oproti minulým (i těm pár ještě budoucím) večerům brněnského Jazz festu měl John McLaughlin to privilegium, že jeviště patřilo jen jemu. Tedy žádný formát dvojkoncertu, který se stal pro tuto akci standardem. Legenda jeho formátu si plnohodnotný, devadesátiminutový set zasloužila, stejně tak střídmé, jednoduché pódium a nerušivé nasvícení. Vše směřovalo k tomu, aby mohla dominovat hudba ve všech svých rozměrech.

Sedmasedmdesátník McLaughlin vyrazil na turné s mezinárodní kapelou The 4th Dimension. Bubeník Ranjit Barot, baskytarista Etienne Mbappe a klávesák (a příležitostný bubeník) Gary Husband jsou sami o sobě vynikající a zkušení muzikanti a McLaughlinovi vlévají do žil onu nezbytnou novou krev. Zároveň jsou to vyspělí, nápadití instrumentalisté, hraví, schopní improvizace a hlavně dokonale připraveni na to držet krok se svým principálem. Ten sám jako by svůj hvězdný status ani nevnímal a oproti častému úzu odcházel hrát některá svá sóla do polostínu na bočních stranách pódia.

Od pohledu skromný, klidný, bělovlasý chlapík za sebe nechal promlouvat kytaru. Vyrovnaně, soustředěně, s důrazem na všechny barvy, které tento nástroj nabízí. McLaughlin není ortodoxní jazzman, klasické jazzové kytaře je jeho styl celkem vzdálený. Průprava rockem, zejména tím progresivním, je jasně slyšet. McLaughlin dovede hravě sázet rychlé běhy po hmatníku i zahušťovat sólové vstupy svých kolegů těžkými riffy. A od nich se zas povznést k oblačným výšinám, v nichž zaznívají hudební postupy černé Afriky i Indie. Exotických polyrytmií a arytmií, nečekaných stop-timeů a lichých dob bylo v průběhu večera více než dost (však si kapela na několika místech pomáhala tím, že jeden ze dvou bubeníků tleskáním signalizoval ony pravidelné nepravidelnosti.

Rytmická náročnost, melodická vzletnost, muzikantská zručnost, maximální oddanost duchovní podstatě hudby, jazz, rock, ethno. To jsou základní prvky, z kterých se skládal nedělní večer v Janáčkově divadle v Brně. Oprávněně byly výkony muzikantů odměněny dlouhotrvajícím potleskem vestoje.