Multiinstrumentalista a neúnavný propagátor víry Neal Morse přijel do České republiky po dlouhých osmi letech. Tehdy v bohužel mizerně poloprázdném klubu Retro Music Hall propagoval své dílo "Testimony 2". Mike Portnoy a Randy George ten večer chyběli, přesto Morse & spol. pro těch několik desítek diváků odehráli skvělou tříhodinovou show. Kdoví, možná že právě pro ten tristní počet diváků si muzikant při předmluvě k brněnskému publiku nevzpomněl, že v Česku už někdy hrál. Anebo, že by to bylo ztraceno v překladu?

Nedělní návštěva v brněnském Sonu byla skutečně hodna významu této kapely a věhlasným hudebníkům, kteří stáli na pódiu. The Neal Morse Band přivezl celý program "The Great Adventure", a to v nezkrácené verzi. Dnes se již poměrně málo vidí, že by kapela na koncertní turné přehrávala své aktuální album v celé své kráse. Čest výjimkám. Nicméně zde tomu nahrává i fakt, že se jedná o koncepční dílo, byť tvořené z pěti částí. Každé její vytržení by tak onen příznačný příběhový koncept narušilo.

Vystoupení začalo s lehkým zpožděním a při setmění v sále obecenstvo okamžitě začalo skandovat jméno interpreta. Jakmile se však spustila symfonická předehra "To The River" a na velkém plátně se objevil motiv Všehomíra a kosmického víření, které nenásilně přešlo v obrovskou zeměkouli, všichni umlkli a v napětí očekávali příchod muzikantů. Jako první přišel samotný Neal Morse. V bílé kapuci, osvětlen jen slabým světlem přednesl úvod do celé show. Do toho nastoupila celá kapela a spustila "Overture". Zde bylo poprvé slyšet, proč si pánové k natočení svého živého DVD vybrali právě brněnský sál. Neuvěřitelná až krystalická čistota všech nástrojů doslova svlažovala uši. Každý úder do bicích, hrábnutí do strun či basové vyhrávky byly slyšet až s chirurgickou čistotou. Než se posluchač stačil vzpamatovat, už se na něj valila zpověď hlavního hrdiny o tom, jak ho opustila rodina. Při "Welcome To The World" vběhl na pódium Morse, který nečekaně často střídal hru na kytaru s klávesami, v jakých si prazvláštních brýlích, aby svým pohledem hypnotizoval publikum. To mu po odehrání druhého partu zakončeného "To The River" doslova leželo u nohou.

Následoval krátký proslov a zároveň frenetické uvítaní. Velké přízni se kromě frontmana těšil samozřejmě bubeník Mike Portnoy. Ostatní členové bandu však v žádném případě neplnili roli jakýchsi sidemanů. Nepředváděli sice takovou show jako zmínění dva muzikanti, nicméně jejich party a přínos pro zbytek formace byly vždy náležitě oceněny aplausem. Benjamínek kapely Eric Gillette hrající na sedmistrunnou kytaru a zpívající party nosných melodií rozhodně zasloužil absolutorium.

Show dál pokračovala s country vložkou v podobě titulní skladby. Bylo vidět, jak hudebníky hraní nesmírně baví, byť mají za sebou již několik zastávek šňůry. Energický Morse neustále pobíhal mezi trochu statickým Randym Georgem (ten se jen čas od času odvázal a přešel celé pódium zapózovat i druhé straně sálu). Za zmínku stály také projekce na zadním plátně. Ty uváděly diváka do fantasy krajin, kterými hlavní hrdina putoval. Tu a tam se prolínaly s vesmírným hemžením, bouřlivým energetickými výboji, aby připomněly, že veškerá energie přichází odkudsi shora. A když se poutník na plátně zastavil u zlatých schodů mířících kamsi vzhůru, končila první část následovaná desetiminutovou přestávkou.

Druhá půlka začala se stejnou vervou jako první, intrem "Overutre 2". Bylo fascinující sledovat, jak se střídali jednotliví zpěváci, kteří představovali své role v příběhu. Zlý pokušitel v kapuci Mike Portnoy či hlas z nebe Billa Hubaurea vždy skvěle kontrastovaly s pozemskými strastmi Morseho poutníka. Za zmínku stojí i perfektně sladěné vícehlasy, to se naživo příliš často neslyší. Vedle vokálů byly jednotlivé role vyjádřeny i různými převleky. Ať už to byl muž v masce, temný průvodce v kápi nebo jakýsi potrhlý kloboučník ve "Vanity Fair", bylo to vždy velmi příjemné rozptýlení, ale zase ne takové, které by chtělo maskovat vatu. Tak trochu i v kontextu s projekcemi to dávalo vzpomenout na roli Reala, kterou představoval Peter Gabriel v představení Genesis "The Lamb Lies On Broadway". Jedním s mnoha vrcholů večera bylo děsivě naléhavé "The Element Of Fear". Nádherné, gilmourovské sólo, které přednesl Eric Gillette ve "The Great Despaire" už jen přiblížilo finále, ve kterém se blýskl Portnoy kratším sólem na bicí. Celkově však je nutné vyzdvihnout bezchybný výkon všech muzikantů.

"A Love That Never Dies". Grandiozní finále, při kterém bylo možné zahlédnout v publiku lidi utírající si slzy Tak emotivní to bylo. A nebyli sami. Když dosyčely poslední sloupy páry a samotný protagonista pohnutým hlasem děkoval, své slzy jen těžko maskoval. Inu, i rockeři pláčou. Následoval zhruba dvacetiminutový přídavek složený převážně z Morseho sólových desek, a když došlo na "Broken Sky / Long Day (Reprise)", kruh se uzavřel. Bezmála tříhodinová show bude stát za zhlédnutí i z budoucího záznamu, a to nejen pro to, že se natáčela v Česku.

Byl to nádherný večer. Je pravdou, že progresivní rock se už dávno nehřeje na výsluní, jak tomu bylo v sedmdesátkách, ale zaplaťpánbůh za kapely a hudebníky, kteří stále třímají prapor tohoto stylu hrdě nad sebou.