Tak se to konečně povedlo. Dlouho, předlouho, dokonce celá desetiletí jsme čekali, až do Prahy dorazí Dave Matthews Band. A v roce 2017 k tomu skutečně došlo. Jenže tehdy byli jen dva. A jak jste se tehdy mohli dočíst v reportáži z Fora Karlín, bylo to sice super, ale tak nějak jsme se tehdy nemohli zbavit dojmu, že kdyby místo titulního interpreta a jeho parťáka Tima Reynoldse dorazila celá kapela, a Praha tak mohla posuzovat formaci jako celek, bylo by to všechno ještě lepší. No, a teď se tak stalo.

Co se změnilo? Předně vyšla nová, velmi poklidná deska "Come Tomorrow". V té melancholii je ale její síla a především balady na ní patří k těm nejlepším. V Praze z ní zazněly čtyři věci, a kdo má Matthewsovu tvorbu rád, určitě neprotestoval.

Co zůstalo stejné? V první řadě asi hlavně publikum. I tentokrát byla čeština sálem slyšet spíše sporadicky, neboť i nadále světoznámá skupina, která v Americe okupuje arény, zůstává českému publiku v podstatě skryta. Takových jsou ale desítky. Možná i více.

Téměř totožná zůstala i délka koncertu. Od čtvrt na devět až do jedenácti. Bez pauzy a naplno. Zůstal i frontmanův vokál, který sice nemá jedinečnou barvu (v některých polohách byste si ho mohli splést i s Johnem Butlerem, jinde zase s Eddiem Vedderem), o to více nálad však nabízí. Spousta falzetů, ale i hlubších, melancholičtějších tónů vycházejících z Matthewsova hrdla dodávala skladbám šmrnc a pomáhala publikum udržet v pozornosti.

Což se, přiznejme si, místy ukázalo být potřeba. Tři hodiny jsou prostě hodně, a pokud se nejmenujete Foo Fighters, abyste mohli sázet hymnu za hymnou, musíte se hodně otáčet, aby vám publikum nezačalo hledat v kapse telefony. I tak těch momentů ale bylo daleko méně než před dvěma lety, neboť všichni muzikanti dostali spoustu prostoru. To byla také jedna ze zásadních změn.

Jamování bylo spoustu a muzikálnost všech zúčastněných budiž hlavním poznávacím prvkem Dave Matthews Bandu. Někdo by možná vypíchl práci bubeníka Cartera Beuforda, jiný zase třeba basáka Stefana Lessarda, snad se ale shodneme, že to byli trumpetista Rashawn Ross se saxofonistou Jeffem Coffinem, kdo si o zaslouženou pozornost svými parádními sóly říkali nejčastěji.

Slov k publiku mnoho nebylo, a tak instrumentální pasáže kolikrát provázaly jednu skladbu s druhou, tu a tam ale byly dlouhé snad až příliš. Ale proč ne, kapela si ty ne vždy dopředu plánované úkroky stranou užívala a hrála především tak, aby to bavilo ji samotnou. Zda to bude bavit i diváky, bylo spíše podružné. Většina z nich ale napjatě poslouchala a kolikrát i vyjekla nadšením už v prvních tónech známějších singlů, takže si pak od frontmana vysloužila i pochvalu.

Jediné mrzení v až po střechu zaplněném Foru Karlín tak vyvolala absence nejslavnějšího hitu "Crash Into Me", což bylo vzhledem k délce koncertu a aktuálním druhém dechu popularity, který zapříčinil úspěšný snímek "Lady Bird", poněkud nečekané. Lepší mohl být také zvuk, protože přes bicí leckdy nebyly slyšet zejména vokály. Jinak šlo ale pro většinu přítomných o splněný sen a sympatický důkaz toho, že už jsme na tom s hudebním vkusem zase o trošku lépe - když už k nám mohou jezdit i tyto ještě donedávna nedostupné hudební bonbónky. Díky za to.