Spojovacím můstkem k debutu "Figure" se stala zasněná singlovka "Autopilot", na zbývající desítce písní se ale Vök děli s nově načerpanými zkušenostmi. Ubylo snových vybrnkávaček na kytaru, přibyly naopak taneční beaty a přímočařejší struktury. "In The Dark" je oproti "Figure" svižnější, napovídaly tomu ostatně i předem uvolněné skladby "Spend The Love", "Night & Day" nebo hned úvodní titulní track. Ten odhaluje mnohé - Margrét Rán si zachovala určitou tajemnost svého výrazu (její hlasový projev je stále naléhavý a uhrančivý), skladby se nadále drží islandské truchlivosti, ale nově se ukazují barevnější a jasnější nálady. To se nejvíce projevilo v samotných textech, v nichž Margrét mimo jiné také třeba zkoumá zasmušilou současnost, a to přitom s nadhledem a špetkou ironie.

"In The Dark" si hraje s kontrasty - vedle jasné electropopovky "Scarcity" se tak zničehonic objeví syrověji uchopený experiment "Round Two" (Einar Stef zjevně začal více pracovat s ruchy a samplováním). V podobném duchu se pak nese třeba i poutavá "No Direction", z níž čiší všechny ty rozdíly mezi severskou hlubokou nocí a jasným, chladným, slunečným dnem. Nejvýraznější hitovkou je kompozice o dvou tvářích "Erase You", z námětu textu však zamrazí ("You pushed me to escape / I'd like to erase you"). "Fantasia" je pak snad jedinou jasně definovanou baladou na celé kolekci. Na jednu stranu se ze skladeb sice zcela vytratil poznávací prvek - saxofon Andriho Mára -, na tu druhou je slyšet, že nebude problém tyto party do jednotlivých skladeb později doplnit, a vdechnout jim tak další vrstvu. Vök na svou druhou desku vstřebali spoustu inspirací, zvukově se posunuli, a otevírají si tak nové možnosti.