Festivalu Spectaculare, zasvěcenému progresivní (nejen) elektronické hudbě, se rok co rok daří do Prahy přivážet výrazná jména současné scény. Ani letošní ročník nebyl výjimkou. Jedním z headlinerů se stal britský mág Jon Hopkins. Exceloval v sobotu 9.března ve Foru Karlín.
Live: Jon Hopkins
místo: Forum Karlín, Praha
datum: 9. března 2019
© Alžběta Kopecká photography Milovník a později dlouholetý spolupracovník
Briana Ena ušel za svou hudební dráhu kus cesty jako málokdo. Získal klasické hudební vzdělání, následně se vydal vstříc ambientním vodám a nakonec se etabloval jako jeden z nejrozpoznatelnějších soudmakerů současné IDM scény.
Synonymem Hopkinsovy tvorby se stal zejména opojně organický zvuk a vytříbený smysl pro skládání mnohovrstevnatých kompozic. Jeho produkce je přehlídkou promyšleného vizionářství plného nakažlivé smyslovosti, díky níž si instantně nachází cestu až do nejniternějších zákoutí posluchače a už nepustí. Doslova magneticky vtahuje do stratosfér svého vlastního světa, v němž se stejně jako dva základní živly dokonale snoubí jak vpíjivé sonické pasáže takřka meditativního charakteru, tak ty nekompromisně taneční. Nepřekvapí proto, že nachází fanoušky napříč žánry, jak mezi těmi orientovanými na introspektivní poslechový zážitek, tak mezi těmi se zásekem na tanečním parketu.
Právě nespoutaně taneční ráz poslednímu Hopkinsovu vystoupení v Praze jasně dominoval. Z předposlední řadovky "Imunnity", nominované na Mercury Prize, i jejího z loňského
sequelu "Singularity" poskládal set, který byl pevně ukotvený v peckách "Singularity", "Collider" či "Open Eye Syndrom" poháněných pulsujícími beaty. S přispěním poměrně zdařilého ozvučení se podařilo využít kapacity karlínského prostoru naplno, a pražské publikum si tak s neskrývanou vděčností mohlo vychutnat svého oblíbence v party módu, který se i díky sevřenějšímu setlistu mohl rozvinout daleko více než před čtyřmi lety v přecpaném Paláci Akropolis.
© Alžběta Kopecká photography Navzdory razantnímu a rychle se odvíjejícímu tempu britská hvězda nenechala fanoušky dojít k žádnému vrcholu jen tak zadarmo. Jak je pro Jona Hopkinse typické, expanzivní výboje energie soustavně prokládal sekvencemi pečlivě budovaného napětí a naopak. Přechody z jednotlivých kapitol se přitom odehrávaly s přirozeností a intenzitou sobě vlastními, podobně jako když se potopíte pod vodní hladinu a v nejzazší okamžik se vynoříte znovu nabrat dech, nebo se po dlouhých minutách sbírání odvahy vrhnete z výšky volným pádem. To vše se odehrávalo za doprovodu tematicky sladěných video projekcí a epizodní podporou dvou tanečnic, pasovaných do role pomyslných světlonošek. I tyto prvky fyzický rozměr produkce skvěle dotvářely.
Jon Hopkins se znovu představil jako mistr svého řemesla, který dokáže vyjadřovat nejryzejší pocity i beze slov. Pozorovat, jak působí na publikum, byla fantazie. Jako kdyby hovořil univerzálním jazykem a uvědoměle jej verboval na vlnu kolektivního sdílení. Touhu překračovat sebe samotného, objevovat nové dimenze má v sobě zakódovanou snad každý smrtelník. Sobotního večera dal plný průchod tomuto prazákladnímu druhu sounáležitosti - název Hopkinsova loňského opusu, "Singularity", se na několik nezapomenutelných chvil zhmotnil.