William Fitzsimmons na "Mission Bell" znovu krasosmutní. A tak ta věta končí

26.05.2019 14:45 - David Věžník | foto: facebook interpreta

William Fitzsimmons vydal loni v září další desku, na které se vyzpívává ze svých osobních bolestí. Pokud tvorbu tohoto vousáče znáte, "Mission Bell" vás zřejmě nepřekvapí. Což je vlastně možná už škoda. Třeba to naživo bude lepší, o čemž se budeme moci přesvědčit v pondělí 27. května v pražském klubu MeetFactory.
6/10

William Fitzsimmons - Mission Bell

Skladby: Second Hand Smoke, Distant Lovers, 17 + Forever, Angela, In the Light, Lovely, Never Really Mine, Leave Her, Wait for Me, Afterlife
Vydáno: 21.9.2018
Celkový čas: 39:57
Vydavatel: Nettwerk Records
William Fitzsimmons je ukázkovým příkladem rozervaného umělce - snad všechna jeho alba jsou sbírkami veskrze baladických písní napsaných na základě nějakého smutného zážitku. Buď se s někým rozejde, nebo se s ním někdo rozejde, nebo mu někdo umře. "Mission Bell" vznikla po rozvodu s jeho druhou manželkou.

Vousatý písničkář z Nashvillu se tak v deseti nových písních (nových ještě ve druhém významu - první verzi nahrávky celou zahodil) vyzpívává ze všech okamžiků, které konci tohoto dekádu trvajícího vztahu předcházely ("Second Hand Smoke", i celého procesu rozchodu ("Distant Lovers", "Never Really Mine", "Leave Her"). Pokračuje tak na zaběhlé cestě být sám sobě psychoterapeutem (což je mimochodem povolání, které vystudoval).

Potíž je v tom, že ta cesta je skutečně zaběhlá tak, že po hudební stránce už ničím nepřekvapí. Fitzsimmons zde ukazuje všechny tváře, které od debutu "Until When We Are Ghosts" z roku 2005 posbíral: je to citlivý nu-folkař, co si vystačí jen s kytarou doplněnou o smyčce nebo lehké klávesové plochy ("Distant Lovers", "17+ Forever", "Never Really Mine"), nebojí se do toho ale i trošku šlápnout a rychlejší songy okořenit bicími, basou, a přivést je až kamsi k hranám folk rocku ("Second Hand Smoke", "In The Light").

A vždy se nad tím vším nese jeho šeptavý vokál, který se tak pěkně zdráhá rozeznít naplno a který čím dál častěji něžně doplňuje ženský hlas (Abby Gundersen nebo Rosie Thomas v nádherném kusu "Angela").

Jenže už jsme to všechno slyšeli. A tak s jistotou můžeme určit, jaký akord bude následovat nebo o kolik tónů se zvedne refrén. Což nemusí být nutně špatně - je vždycky fajn, když muzikanta poznáte od prvního tónu. William Fitzsimmons ale na "Mission Bell" už tak trochu vykrádá sám sebe, pročež po poslechu zůstávají v hlavě smíšené pocity. Překvapení se nekoná, je to trošku nuda, ty staré dobré balady jsou ale krásné a tenhle plešatý vousáč je prostě umí.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY