Příznivci metalcoru mají na začátku roku 2019 žně. Po výtečných Architects a ještě lepších While She Sleeps, které v obou případech doplnily výborné předkapely, došlo i na ty nejlepší z nejlepších. Rodáci z Byron Bay už ve Foru Karlín hráli v březnu 2017 a na ohromující show, kterou pisatel považuje za nejlepší metalcorový koncert ve svém dosavadním životě, nebylo lehké navázat. Natož ji ještě překonat. Jenže co dělat, když už můžete soupeřit jen sami se sebou? Snad jen nasadit si masky a hrát si na Slipknot, dost možná poslední žánrově příbuzné velikány, kteří na festivalových plakátech ještě stále září větším fontem. I jejich červnový set v O2 areně ale bude mít co dělat, protože na únorovém večeru v Karlíně se hledají chyby jen velmi těžce.

Thy Art Is Murder začínali už v sedm, i na ně už ale v hale čekala solidní základna fanoušků, která australskou formaci nezklamala, a zatímco její statický frontman CJ McMahon básnil o českých a ruských holkách v Praze, publikum se mu na jeho smrtonosný deathcore rozhýbalo jedna radost. Navíc se neopakoval neduh z minula, kdy Stick To Your Guns, coby předkapela Parkway Drive, museli hrát ještě za světla a se ztlumeným zvukem. Tady bylo všechno, jak má být. Tedy až na tu coververzi Rammstein, která působila spíše jako nechtěná parodie.

Také Killswitch Engage zanechali dobrý dojem. Jejich metalcore už sice lehce zavál čas a je znát, že hudební postupy, které používají, už znějí dnes trochu zastarale, přesto ale podali velmi solidní výkon. Navrátivší se Jesse Leach sice musel vysvětlovat, proč na rytmickou kytaru místo Joela Stroetzela hraje Josh z jejich produkčního týmu, jakmile ale spustil asi největší hit, Cenou Grammy za nejlepší metalový výkon oceněnou "The End Of The Heartache", hlavou házeli nejen ti na pódiu, ale především ti pod ním. A protože bohužel ne všichni fanoušci této formace patří mezi ohleduplné metalisty, jichž naštěstí byla na koncertě většina, rozdalo se v kotli i pár ran.

A hlavní hvězdy? Ty tentokrát dovezly show, která byla v řadě věcí jiná, než jakou předváděli ve Foru a na Aerodromu minule, ale pořád stála za to. Dělobuchy odpálily start, jenže zatímco všichni čekali s očima přilepenýma na obrovské pódium, Parkway Drive nechali čtyři hořáky v zadní části haly planout a s pochodněmi v rukou prošli davem zezadu až na scénu. A pak to teprve začalo.

Novinka "Reverence", kterou inspirovalo několik úmrtí blízkých Winstona McCalla, včetně jeho vlastního psa, budí mezi fanoušky starší tvorby vášně, jelikož místo drtivých breakdownů nabízí i temné, pomalé momenty, v nichž frontman pronáší mluvené slovo, zpívá čistě, a dokonce i chvíli rapuje. Přitom mu dělají doprovod i klavír a smyčcové nástroje, na dřívějších deskách věc nevídaná. A jelikož setlist aktuálního turné čítá až na "I Hope You Rot" a "In Blood" její kompletní tracklist, muselo se hodně věcí změnit.

Přesto ale stačilo jen dojít na stage a spustit zkázonosnou smršť "Prey" a z levého balkónu si fanoušek skočil dolů na ruce skákajících příznivců. Ti byli tak nadšení, že tím zpěváka zcela odbourali. Třikrát se koncert přerušil, aby mohla hala skandovat jméno svých oblíbenců. Plavalo se na rukou, dělaly se circle pity i wall of death, zpívalo se z plna hrdla. A ačkoliv u nás kapela odehrála už několik brilantních vystoupení, straight-edge vyznávající principál vypadal, že ho taková vlna obdivu zastihla nepřipraveného, a v každé volné chvíli se jen nevěřícně usmíval.

Při tom všem ale stále podával excelentní výkon. Plánované rozhovory před koncertem sice chvíli před jejich startem zrušil s tím, že má problémy s hlasivkami, na jeho výkonu byste ale nenašli jediné zaváhání. "Tohle bude dobrá show," zahlásil mimoděk asi po třetí skladbě, když mu na pódiu přistála česká vlajka. Těžko říct, jak velkou roli v tom sehrál fakt, že se pro všechny tři zúčastněné formace jednalo o úplně poslední zastávku aktuálního turné, což bývá vždy záruka dobrého koncertu, kdo ale přišel s tím, že chce vidět na pódiu šílence, který se snaží zbavit svých démonů, dostal, co chtěl. McCall vypadal, jako by to snad mělo být poslední vystoupení v jeho životě, a dával do toho všechno.

Zejména v první polovině setu hrála prim bílá světla a zuřivě blikající stroboskopy, ale jen co se nálada trochu zklidnila a v "Cemetery Bloom" zdvihli domluvení fanoušci papíry s textem písně, což jim kytarista a jediný alkoholu hodující člen Jeff Ling uznale pochválil, spustil se singl "The Void". A s ním i déšť jisker, který byl speciální tím, že nepadal jen shora dolů a naopak, ale také zleva doprava, zepředu dozadu, prostě všemi směry. Předznamenal tím tak velkou pyrotechnickou show, jež se chystala na finále.

Ohně plápolaly během "Dedicated", v "Absolute Power" vybouchly na scéně bomby přesně tak, jak se o nich ve skladbě zpívá, a když už to vypadalo, že brutálnější už to být nemůže, zhaslo se a na vyvýšené platformy nastoupilo dámské smyčcové kvarteto. To doprovodilo dvojici skladeb "Writing On The Wall" a "Shadow Boxing", a jen co o pár minut později dohráli kytaristé stojící rovněž na plošinách svá sóla v novince "Chronos", vrátila se jedna členka kvarteta na pódium. Tentokrát ale na to malé v zadní části haly, u nějž jej svým velmi niterným, temným přednesem odkazujícím ke smrti Toma Searlea z Architects doprovodil frontman v Tomovi věnovaném kusu "The Colour Of Leaving".

V úplném závěru se zpátky na hlavní scéně dramatickou scénou s molotovovým koktejlem pokoušel zpěvák na oko zapálit logo své skupiny, místo toho ale vzplanuly ohně po celé délce pódia tak, jako už jsme to viděli na minulém turné, a spustila se předposlední věc, hymna "Crushed". Vizuálně dechberoucí podívaná, v níž plameny šlehaly až ke stropu, ale také zleva doprava a naopak, a nad hlavami muzikantů tak vytvořily neuvěřitelný finiš ještě neuvěřitelnějšího koncertu a znovu pomohly dokázat, že Parkway Drive na metalcorové scéně nemají soupeře. Prostě nemají. Tečka.