Reklama

Beirut s "Gallipoli" vracejí do hry formát alba

11.02.2019 00:00 - David Věžník

Je "Gallipoli" lepší než předchozí desky Beirut, nebo horší? Nebo stejná? A je to tak dobře, nebo špatně? Putování Zacha Condona po Evropě dalo vzniknout nahrávce, která je jako film. Zamilujete si v něm jednotlivé scény, ale ze všeho nejlíp funguje, když si ho dáte pěkně od začátku do konce, bez reklam.
8/10

Beirut - Gallipoli

Skladby: When I Die, Gallipoli, Varieties of Exile, On Mainau Island, I Giardini, Gauze für Zah, Corfu, Landslide, Family Curse, Light in the Atoll, We Never Lived Here, Fin
Vydáno: 1.2.2019
Celkový čas: 44:32
Vydavatel: 4AD
Opakuje se to každý rok: Krátce po silvestrovských oslavách se v redakci přihlásí dobrovolník, který na sebe vezme to břímě vedoucího při sestavování žebříčků nejlepších alb za uplynulých dvanáct měsíců. Stanoví pravidla, určí termíny. Pak všechny ty přehledy vyjdou a vy nám v komentářích popisujete, jací jsme blbci a ignoranti. A někdy mezitím (vždy mezitím, nikdy ne předtím) se ozve pár redaktorek a redaktorů s námitkou, zda by se to nemělo tentokrát pojmout jinak, že už přece formát alba léta nemá pražádný význam, že sami si celou desku neposlechli několik let, jen jednotlivé songy v playlistech generovaných streamovacími službami... A letos v únoru přišli Beirut a všem těmhle našim kolegyním a kolegům strčili zdvižený prostředníček přímo před jejich ctěné obličeje.

To, jakým neuvěřitelným způsobem drží jejich pátá studiovka "Gallipoli" pohromadě, totiž bere dech. Poslouchat tenhle tucet skladeb je jako koukat se na film. Má to svůj začátek, má to svá silná místa, má to, pravda, i své slabší momenty a má to své finále. A když to skončí, zůstane ve vás pocit silného zážitku, který si budete chtít dopřát znovu.

Dokazují to i skladby uvolněné před vydáním alba. Zatímco titulní kus a "Landslide" díky charakteristickému vokálu Zacha Condona dokážou stát i osamoceně, mezi nimi vypuštěná instrumentálka "Corfu" zněla podivně, prostě mimo. Zasazená do druhé poloviny třičtvrtěhodinové kolekce (po příjemně vyklidněném konci "Gauze für Zah") ale najednou (a velmi překvapivě) tvoří jeden z vrcholů celé nahrávky.

Ta vlastně jinak, pokud jde o zvuk, nepřináší nějaké velké zvraty. Jako by "Gallipoli" poskytovalo starý známý pocit bezpečí, útočiště, ve kterém můžete zahodit starosti za hlavu a jen poslouchat. A to přesto, že někdy Condon do produkce nezapojil ani dechy ani akordeon (zmíněná "Landslide"), že jindy je zase využívá poměrně nezvyklým způsobem ("We Never Lived Here") a že občas trochu víc dopředu potlačí elektroniku ("On Mainau Island").

Jinak jsou to ale Beirut, jak je máme rádi. Možná za to může i fakt, že Condon nové kusy skládal na klávesy značky Farfisa, na ty stejné, na které před více než deseti lety složil debut "Gulag Orkestar". "Gallipoli" tak posluchače svým způsobem bere na výlet celou diskografií Beirut. Zastávkami jsou jednotlivá alba, která Condonova parta za dobu své existence vydala. Slyšíte ozvěny všech a možná to je právě to, co dělá tuhle desku tak jinou. Nebo stejnou? V každém případě hodně dobrou! Desku, která je Albem s velkým A.



Reklama

NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

  • bohužel opět spousta instrumentální vaty (dadel, 15.02.2019 19:58) Reagovat

    stejně jako na No No No. Raná alba už jsou asi nedostižná

Reklama

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY