Pokud chcete být mezi známými považování za člověka, který rozumí muzice, Stereo MC's prostě musíte znát. Bez výjimky. Tahle skupina z londýnského Brixtonu totiž koncem osmdesátých let položila jeden ze základních kamenů britského "bílého" hip-hopu a se svým třetím albem "Connected" z roku 1992 jednoduše udělala díru do světa. V následujících letech pak v pozici velkého objevu odjela například společné turné s U2 a prodala i pár milionů desek. Pak se ale skoro na devět let odmlčela a na jejich další řadovou desku "Deep Down & Dirty" jsme si museli počkat až do roku 2001. Od jejího vydání jsou ale Stereo MC's zpět, koncertují po celém světě a další nové album by chtěli vydat ještě během letošního roku.

Tak se tedy stalo, že Stereo MC's navštívili Prahu. Jejich koncert byl však pořádající agenturou Wax zakomponován do velké party nazvané Instinktive Beat, v jejímž line-upu byli Stereo MC's něčím jako hlavním chodem. Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost je vidět hrát živě už při jejich loňském vystoupení v rámci trenčínského festivalu Pohoda, mohl jsem srovnávat. Hodnoceno dle atmosféry - vystoupení uprostřed prázdninové letní noci na letním open-airu bylo z pochopitelných důvodů lepší. Ovšem ani pražské publikum se nedalo zahanbit a skupině se dostalo opravdu bouřlivého přijetí. Co se týče programu a nasazení hudebníků, to bylo totožné snad bez výjimky a musím říct, že jsem díky tomu viděl (a slyšel) Stereo MC's odehrát dvě skvělá vystoupení.

Po třech dokonale nezáživných dýdžejských setech, někdy kolem půl jedenácté, Stereo MC's vystoupili na stage v sestavě, která byla ochuzena o hlavní vokalistku Cath Coffey. Ta se prý doma zotavuje ze zranění nohy. Stereo MC's tedy v Praze tvořili rapper a zpěvák Rob Birch, kroutič čudlíky (ještě vysvětlím) Nick "Head" Hallam, bubeník Owen If a doprovodné vokalistky Angela Murrell a Trisha Lee Kelshall. Své vystoupení brixtonští odpálili skladbou "Traffic" z "Deep Down & Dirty". Rob, který ve svých hip-hopových podkasaných khaki kalhotech a dlouhé kazajce stejné barvy pořád vypadal jako uličník v kraťasech, pobíhal dost zvláštním způsobem po pódiu, a tak se u toho kymácel, až měl člověk místy strach, aby si neublížil. Trochu svými pohyby připomínal někoho, kdo přechodil obrnu a navíc si ještě přihnul. S bubeníkem se na pódiu třásla celá jeho hrazda a obě vokalistky, jejichž image byla tak trochu army, v místech kde nezpívaly, tančily po celé stage a bylo jich doslova plné pódium. Jediným, kdo toho neměl moc na práci, byl Hallam. Zde nutno vysvětlit, že velká většina hudebních spodků jela z playbacku, který na pódiu právě Hallam "obsluhoval", kroutíce přitom divoce všemi čudlíky, které kolem sebe měl. Hlavní hvězdou vystoupení byl samozřejmě rozvelátý Rob Birch, který jel fakt naplno a futroval do lidí energii horem dolem. Navíc ani zdaleka nepůsobil hvězdně nadutě a při druhém přídavku seskočil z pódia a šel si podat ruce s lidmi v první brázdě, čímž připravil ochrance docela perné chvilky.

Dle očekávání pro repertoár Stereo MC's sahali především do svých dvou posledních desek. Po úvodním kusu následoval druhý singl z poslední desky "We Belong In This World Together" a hned téměř zkraje Stereo MC's spustili svůj asi největší hit, titulní skladbu z desky "Connected". Ze stejné desky jsme slyšeli například ještě vynikající odpichovku "Creation" či další dva velké hity "Ground Level" a "Step It Up". Z "Deep Down & Dirty" to byly třeba "Running", funková instrumentálka "Traffic" nebo skladba "Sofisticated", kterou u nás známe i z reklamy na jednu karlovarskou minerálku. Kapela odehrála ale i několik kusů ze svých starších desek, například skladbu "Elevate My Mind" nebo rozjetý kus "Bring It On" z desky "33-45-78", která jako druhý přídavek celý koncert uzavřela.

Po vystoupení jsem slyšel i názor, že "hodina deset playbacku za sedm set je opruz". Ano, je fakt, že sedm kil za lístek je opravdu hodně. Ovšem s výslednou cenou asi nebudou mít tolik co do činění sami Stereo MC's, kteří se nakonec vešli i do mnohem nižšího vstupného na loňské Pohodě, ale pořádající agentura Wax, jež koncert - jak už jsem uvedl - pojala jako okázalou celonoční taneční party s několika DJs a vlastně celkem dvěma koncerty - počítáme-li i vystoupení houseové formace Schmoov!, které následovalo asi o půl třetí ráno. Velká část publika, včetně mě, však ale nejspíš přišla právě na Stereo MC's a já přiznávám, že nevlastnit novinářskou akreditaci (kterou jsem nakonec - jak už je u Waxu skoro zvykem - nakonec stejně málem nedostal a jejímu vydání u pokladny předcházely nechutné tahanice), osobně bych sedm set za tento koncert z kapsy nepustil. Ale když nad tím tak uvažuju, nedokážu si vybavit nikoho, za koho bych sedm set bez rozmyslu klidně vydal. Na druhou stranu to, že měli Stereo MC's většinu hudebního podkladu předtočeného a tudíž Hallam na pódiu spíš statoval, než že by prováděl cokoliv smysluplného, mi bylo dokonale fuk a nic jiného jsem vlastně ani nečekal. Vlastně ani moc nevěřím tomu, že kdokoliv ze Stereo MC's na nějaký nástroj doopravdy umí hrát natolik, aby si to mohl lajsnou před lidmi. Kdo přišel na precizní muzikantské výkony a podobné finesy, dost možná skřípal zuby. Stereo MC's jsou podle mého názoru ale i bez ohledu na to jedna z nejkreativnějších hudebních skupin devadesátých let, která má skvělé hudební nápady, výborného frontmana a silný, dost specifický náboj. A to všechno pražskému publiku předvedla bezezbytku.

Stereo MC's, Malá sportovní hala, Praha, 1.2.2003