Prvotina The Night Game je nejzajímavějším letošním debutem, o kterém nikdo neví

09.12.2018 08:21 - Jan Trávníček | foto: Entertainment Voice

I když třeba skupinu ještě neznáte, je vysoce pravděpodobné, že se budete chytat u všech těch, kteří se více čí méně přičinili o to, že ji dnes můžeme poslouchat. Historie jejich vzniku je plná hvězd a výsledný produkt je natolik povedený, že by s nimi mohli brzy tvořit pomyslné souhvězdí. Nepřehlédněte je.
9/10

The Night Game - The Night Game

Skladby: The Outfield, Bad Girls Don't Cry, Once In A Lifetime, Do You Think About Us? (feat. Caroline Polachek), The Photograph, Sunset On The Beltway, American Nights, Die A Little, Summerland, Coffee And Cigarettes, Back In The Van
Vydáno: 7.9.2018
Celkový čas: 44:57
Vydavatel: Interscope
Bylo nebylo, existovala tady kdysi skupina Boys Like Girls. Pocházela z Bostonu, hrála pop-punk a mezi její největší úspěchy patří například společné turné s Good Charlotte po Spojených státech, předskakování Fall Out Boy nebo Avril Lavigne a vůbec účast na nejslavnějších žánrových akcích v USA. Ta skupina tedy stále existuje, aby nedošlo k mýlce, jen její ústřední tvář si toho ale nabrala na svá bedra mnohem více.

Třiatřicetiletý zpěvák Martin Johnson totiž v mezičase psal a produkoval hity pro ty nejslavnější v popové branži. Pro Avril dal dohromady "Here's To Never Growing Up", Jason Derulo díky němu zabodoval s "The Other Side", Christina Perri mohla nazpívat "Human" a prsty měl i ve tvorbě Taylor Swift, Mikea Posnera, Karmin, Pentatonix nebo díky seriálu "One Tree Hill" proslavenému Gavinu DeGrawovi. A všechny tyto bokovky nakonec vedly k tomu, že se jako mnoho umělců před ním rozhodl zcela změnit kurz a z pop-punku se transformoval do ryze popové polohy. Nebo ještě lépe - do žánru new wave, abychom byli úplně přesní.

Terén nejprve prošlapávala píseň "The Outfield", do níž backvokály nazpíval one-hit wonder, australský zpěvák Gotye, jehož skladba "Somebody That I Used To Know" se i u nás v rádiích hraje dodnes. Průlom ale nastal díky u nás těžce nedoceněnému písničkáři Johnu Mayerovi, který ji úplnou náhodou objevil na Spotify a tak mu učarovala, že se rozhodl vzít tehdy vznikající projekt The Night Game na turné po USA jako svůj support. To zafungovalo, o skupině o dvou oficiálních členech a jejich doprovodných muzikantech se začalo mluvit a došlo k dalšímu zásadnímu setkání.

Norský DJ a producent Kygo zaslechl další ukázku z chystaného debutu a byl jí natolik uchvácen, že podle ní pojmenoval celou svou druhou desku. Skladba "Kids In Love" nakonec získala i svou druhou, roztančenou verzi a z jeho jinak průměrné studiovky čněla jako diamant, což jste si mohli přečíst i v recenzi. Nebo poslechnout naživo na letošních Colours Of Ostrava, kde ji Kygo zařadil v závěru svého setu. Nutno ale vyzdvihnout, že jakkoliv mimořádná Kygova verze je, neměla by šanci natolik zazářit, kdyby nebylo originálu, jenž je ještě o třídu lepší. Johnson ji totiž složil původně jako baladu ze starých časů, kdy se ještě písničky dělaly jinak. Osmdesátkové klávesy, klavírní úvod, bubny jak od Phila Collinse, plačtivé sloky a refrén takový, že se vám z něj zježí chlupy na těle vzrušením. A také neuvěřitelně přesná kytara, jenž svým sólem v závěru ze skladby udělá osudovou píseň, které se nedokážete nabažit a budete se v ní topit stále znovu a znovu. Žádnou jinou letošní píseň pisatel neslyšel v roce 2018 tolikrát jako právě tuto.

A i díky ní se koncerty náhle začaly bookovat i na starém kontinentě a pokud jste v červnu byli na Rock Im Parku v Německu, možná jste tam tehdy tento klenot také objevili. A když se pak v září The Night Game objevili i na berlínské Lollapalooze, shodou okolností den před vydáním dlouho očekáváného debutu, lidi už je znali a těšili se na ně snad i víc, než na opodál hrajícího Liama Gallaghera. Právě na Rock im Parku, kde z nich pisatel viděl jen kousek, zazněla na konci setu další důležitá hitovka - "Bad Girls Don't Cry". Ultimátně zábavný a optimistický kousek s nádechem funky, který jako by vypadl z repertoáru Prince, se ve vás rozpustí jako calcium ve sklenici s vodou a rozhýbe boky ať už je červen nebo prosinec. Jeho instantní líbivost je neuvěřitelně nakažlivá a pokud vás podobná muzika baví, není možné, abyste jí nepodlehli.

Spoustu falzetů, dlouhých, táhlých tónů, sborů a synťáků potkávajícími se s kytarami uslyšíte i v řadě dalších skladeb. The Night Game umí jak rychlé jednohubky ("Die A Little"), tak čarokrásné balady ("Once In A Lifetime", "Summerland") a snadno vás přenesou i do doby devadesátkových boybandů koketujících s R'n'B, což je třeba příklad šťavnaté "American Nights". Závěrečná, ironií Bena Foldse prodchnutá "Back In The Van" se s vámi rozloučí tím nejeuforičtějším způsobem a všechny ty trubky rozehrají takový koncert, že budete mít chuť dát si to všechno ještě jednou.

Řada umělců, kteří se pokusili o transfer do jiného žánru a neuspěli, nebere konce. Ovšem projekt The Night Game, který je pojmenován podle písně Paula Simona, jehož je Johnson obrovským fanouškem a dokonce se nechal potetovat i dle jeho nejslavnějšího alba "Graceland", je jedním z mála, kterým taková změna prospěla. A i když na pódiu se všemi těmi šátky a rozčepýřenými vlasy připomíná spíše mladého Bruce Springsteena, než své současné konkurenty, je jeho muzika daleko zajímavější, než předvádějí slavnější z jeho kolegů. Prvotina má vlastně jen jedinou vadu - chybí na ní už zmíněná původní verze "Kids In Love", která se tam svým, spíše rockovějším základem, tolik nehodila. Takže si ji tam musíte přidat manuálně. Pak už ale bude výsledný dojem perfektní.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY