Hrubý je bezesporu legenda, jen taková nenápadná. Není tím výrazným frontmanem, který je tváří kapely. Naopak je spíše mužem v pozadí, který rockovou hudbu posledních padesáti let dokázal svým houslovým uměním posunout, přidat jí něco navíc a z některých skladeb vytvořit nezapomenutelné kusy. A protože je Hrubý vlastně pouze výrazným spoluhráčem a ne leaderem, jako třeba již zmíněný Andršt, i večer ve vyprodané Akropoli vypadal přece jen jinak. Sestavy se měnily podstatně častěji, a jak poznamenal moderátor večera Tomáš Karger, na antickou Akropoli se lidé chodili setkávat s bohy. Tady byla její role naplněna, pódium v pátek skutečně bohy překypovalo, těmi domácími, bigbítovými.

Po dudáckém intru se to střídalo ráz na ráz. Začátek patřil Vladimíru Mertovi a Ondřeji Fenclovi, vystřídal je Vladimír Mišík, Karel Holas a František Černý z Čechomoru (kteří jako jediní opanovali jeviště na dvě skladby "Až já půjdu, povandruju" a "Slunéčko" bez oslavence Hrubého), Michal Pavlíček, Luboš Andršt a Michal Prokop, svým uměním přispěl i saxofonista Joe Kučera. A ke všem se Hrubý přidával, vesměs ve skladbách, které už nejsou jen hity, ale spíše perlami a zlatým fondem bigbítu.

Došlo i na dvojici unikátních vystoupení. Poprvé od sedmdesátých let zazněla Mišíkova/Hrabětova "Variace na renesanční téma" v původní aranži pro kytaru, dvoje housle a hoboj a po dvanácti letech se podařilo zopakovat unikátní jam "Špejchar Blues" v podání Hrubého, Andršta, Prokopa, Mišíka. Žel, v původní podobě se další kytary ujal Radim Hladík, zde nahrazený Joem Kučerou. Takže to byl zase unikát, neopakovatelný a nezapomenutelný.

Závěr koncertu patřil druhé lásce Jana Hrubého, keltské hudbě. Tu produkuje se svou kapelou Kukulín, která spojuje akustické nástroje (housle, akordeon) s elektronickými základy a dělali to už v době, kdy toto spojování kultur a dob nebylo mainstreamem. Škoda jen, že jejich vystoupení bylo možná přece jen trochu dlouhé a navíc nešťastně zařazené až na samotný závěr večera. Ten totiž vyvrcholil na úplně jiných místech. Celému, poměrně křehce melodickému vystoupení, by to více slušelo na začátku celé oslavy. To byla nabitá Akropole o něco pozornější. Závěr tak byl poznamenán zvýšeným šumem v publiku i častějším pohybem vstříc východu.

Krásný večer to byl. Jen takový smutný. Legendám to hraje pořád sakra dobře, jen ten pocit, že se nezadržitelně blíží postupný odchod těchto osobností, byl značně neobytný. Ale tak už to chodí. Zbývá jediné: Všechno nejlepší, Jene Hrubý!