Co přesně Beth Hart na svém druhém vyprodaném koncertě ve Foru Karlín nakonec hrála nebo nehrála, zda to byly staré písně, covery nebo úplné novinky, to je vlastně úplně jedno. Ona je totiž Zpěvačka s tak obrovským "Z", že i kdybyste od ní neznali naprosto nic, nevěděli jste o jejích životních eskapádách, pohnutých osudech, závislostech a nemocech a prostě jste se na vystoupení vydali jako zcela nepopsaný list, přesto by vás uhranula. A to dokážou jen ti nejlepší z nejlepších.

Kontext samozřejmě důležitý je, a znáte-li všechny ty silné příběhy, které za jednotlivými písněmi stojí, prožitek to pochopitelně posílí. Není to ale vůbec třeba. V Los Angeles žijící umělkyně není z těch, u níž si budete při vystoupení projíždět na mobilu setlist.fm a postupně proškrtávat povinně odehrané hity. Každý koncert je totiž úplně jiný, seznam odehraných věcí se mění mnohdy i v průběhu setu a vy stejně budete se spadlou bradou hypnotizovaně hledět k pódiu a s našpicovanýma ušima budete vnímat každé slovo, jen aby vám něco neuniklo. Beth Hart totiž neříká fráze. Je spontánní. Nepředvídatelná. Citlivá. Komunikativní. Vděčná. Vtipná. A také životem poučená.

Ví, jak život dokáže být krutý, protože to, že když jí bylo dvacet a její sestra zemřela na AIDS, byl teprve začátek jejích problémů. A jestli byste čekali, že po roce od posledního pražského vystoupení, na němž brala dech úplně stejně, předvede totožnou show, tak ani náhodou. Tady byl stejný snad jen ten nástup, kdy se během úvodní skladby procházela mezi sedačkami a zdravila se s publikem. Pak už ale míchala jazzové hračičkovstí se soulovou hloubkou, bluesovým cítěním, popovými melodiemi, rockovými vypalovačkami, letitými standardy i klavírními baladami, jak se jí to zrovna hodilo. Anebo publikum zvedala ze sedaček a donutila ho zatančit si.

Majestátní hlas, její nejsilnější zbraň, sváděl souboj s obrovskou dávkou charismatu, kterým tato žena bezesporu disponuje, a kdyby Beyoncé viděla, jak zazpívala písničku o Matce Tereze, zůstane stát jako zkoprnělá. Nějak tak jsme se na jejím koncertě cítili všichni. A kdo zrovna nerušil ostatní v intimních baladách svým neohleduplným klábosením na baru, většinou prostě jen zíral a přemýšlel, jestli vůbec zná nějakou jinou žijící zpěvačku, která by byla lepší než právě někdejší spolupracovnice Slashe.

Bipolární porucha, kterou tak poutavým způsobem přiblížil širokému publiku seriál "Homeland", deprese, nenadálá smrt producenta a blízkého přítele Michaela Stevense, drogová závislost a spousta dalších životních karambolů jsou v jejím nitru zakořeněné jako stoleté stromy. Když jim proto dala se svým kontraaltem průchod ven, nebylo pochyb o tom, jak pravé ty emoce jsou.

Až na povrch vybublaly během klavírní balady "Leave The Light On", během níž se zpěvačka už neudržela a na pódiu se rozplakala. Něco tak hlubokého a výsostně osobního na pódiích nevídáme často. O to snazší je pak držitelku tří Blues Music Awards za její neobyčejně lidský přístup k fanouškům a opravdovou lásku k muzice vynášet do nebes. Účast na jejím už ohlášeném návratu do Fora Karlín, který se uskuteční 6. prosince 2019, je tak samozřejmostí.