Dva a půl roku po své tuzemské koncertní premiéře se Mark Tremonti se svou stejnojmennou metalovou úderkou vrátil do Česka. Tentokrát se představil v srdci moravské metropole a opět to byl velmi fyzický a vysokooktanový zážitek.

Protože minule v MeetFactory Praha návštěvností přímo neoslnila, panovaly obavy, jak to bude s publikem v Brně, kde takovouto žánrovku, možná i domovské kapely hlavního protagonisty, moc lidí znát nebude. Ale přes počáteční poloprázdné Semilasso se nakonec v hracím čase headlinera naštěstí poměrně slušně zaplnilo.

Celý večer odstartovali v sedm hodin francouzští alternative metaloví Disconnected. Ti se předvedli sympatickým výkonem a muzikou, která má blízko zemitějším Drowning Pool nebo Five Finger Death Punch. Dobře poskládaný mix tvrdosti a melodií, i když skladatelsky nejde o nic světoborného, byl příjemným startem programu.

Následující The Raven Age už jsou o něco etablovanější kapelou, přesto zanechali spíš smíšené pocity. Na jednu strany předvedli solidní tlak a metalcorové pasáže s vrcholem v jedné skladbě, kde se kytarista vytasil s naprosto předpisovým, dřevním deathmetalovým growlem, na druhou stranu otravně generické melodické zpěvy podivně oblečeného hlavního zpěváka, které odkazují někam ke krajanům Asking Alexandria, ale bez jejich talentu napsat chytlavý hit a specifického charismatu zpěváka Dannyho Worsnopa. Jedním uchem tam a druhým ven.

Tak jako minule, Tremonti a jeho band se do toho pořádně opřeli hned zkraje a syrový metal s buldočí zarputilostí terorizoval Semilasso půl druhé hodiny. Ze sólové hudební tvorby, silového hlasového projevu a koncertního nasazení je zcela zřejmé, jak moc Mark potřebuje pravidelně upouštět testosteronovou páru. A jakkoliv má jistě rád melodické věci, které tvoří v Alter Bridge, až na stage se svým metalovým alter egem působí jako ve svém živlu. A to i přesto, že aktuální počin "A Dying Machine" inklinuje k chytlavým melodiím mnohem víc než dříve a za takovou "Take You With Me" by se nemuseli stydět ani Foo Fighters.

Koncertu tak škodila jen jedna věc, o to však výrazněji. Podobně jako v MeetFactory byl v Semilasse neuvěřitelně přeřvaný zvuk (snad jen úplně vepředu to ještě šlo snést), který pohřbil kytarové vyhrávky a někdy i Tremontiho zpěv. Pro deskami neobeznámeného posluchače muselo subjektivně jít o obyčejný metallikovský thrash metal. Takoví se asi divili, co je na něm tak úžasného a kde že jsou ty výstupy tolik oceňovaného skladatele.

I když oba prostory nejsou akusticky zdaleka ideální, začíná mít autor reportáž podezření, že to možná je vlastnost kapelních zvukařů a záměr principála. Prostě čím víc nahlas, tím víc metal, účel vybít ze sebe své metalové choutky světí prostředky a divácký zážitek dole pod pódiem. I kvůli tomu si tak jinak precizně odehraný koncert fanoušci neužili až tak, jak doufali.