Jaká je Mirka Miškechová, když není zrovna na pódiu?

Jsem velký pankáč. Krom toho, že chodím pozdě, chovám se jako dítě, i když o sobě prohlašuju, že už jsem dospělá. Na druhou stranu mi to dává svobodu, kdy můj režim není úplně nalinkovaný. Když k tomu přičtu svoji chaotickou povahu, tak to způsobuje to, že žiju hodně spontánně a neorganizovaně.

Vystudovala jsi žurnalistiku. Dala ses na dráhu novinářky?

Externě píšu pro časopis Interview. Nevěnuju se konkrétní oblasti. Píšu o různých lidech. Nerada se ale věnuju hudebnímu prostředí, protože mám pocit, že bych byla zaujatá. O sobě bych ale psát články a recenze mohla, to by mi šlo. (smích)

Napadlo tě udělat si sama se sebou rozhovor?

Už jsem nad tím přemýšlela, že bych to přikrášlila, pak rozposlala, aby z něho vycházela ostatní média. (smích)

Na co by ses sama sebe ráda zeptala?

Proč? Proč toto všechno? Proč jsem začala dělat písničky? Proč jsem začala zpívat? Proč jsem tak strašně toužila po tom být na pódiu?

A proč tedy?

Od malička jsem chtěla zpívat, furt jsem si prozpěvovala a nikdy mě ten sen neopustil. Měla jsem pocit, že pokud bych se tomu vzdálila, šla bych proti sobě.

Pomohlo ti v psaní textů nebo v tom, jak se budeš prezentovat na koncertech, právě studium žurnalistiky?

Je těžké posoudit, co mi škola dala. Písničky jsem psala i předtím. Možná jsem si uvědomila svět médií, v čem je jejich síla. Díky tomu mám jiný pohled na to, že zpívám. Jiní zpěváci jsou pouze v roli umělce, ale já se na to dívám z obou stran. Jako bych byla médium, které o mně píše, ale i ta, o které se píše. To je jak jižní a severní pól a já si chodím mezi nimi.

Kdy jsi složila první písničku?

Měla jsem šest let a svoji dětskou kapelu Friends. Psali jsme směšné písničky, ale hrozně nás to bavilo. Pamatuji si, že jsme byli úplně šibnutý. Dali jsme si sluneční brýle a kšiltovku a šli jsme na ulici před barák, kde jsme bydleli, a tvářili se, že jsme hvězdná americká kapela, a mluvili svojí hatlaninou na naše sousedky a děti. Hráli jsme si suverénně na to, že jsme přijeli z Ameriky udělat koncert. Ještě jsme vybírali vstupné. A jak to dopadlo? Přišlo pár kamarádů, kteří nás odhalili a vysmáli se nám.

Koho jste tehdy měli za vzor?

Poslouchala jsem dětské album "Peter Nagy & deti" a představovala si, že jsem ty písničky s Peterem nazpívala já.

A nerýsuje se s ním nějaká spolupráce teď, když už jsi slavná?

Myslím si, že s Peterem budeme muset v budoucnosti něco udělat, protože jeho vliv byl a je silný. Byl to první slovenský autor, který mě formoval. V rámci duševního klidu ho oslovím, zda by se mnou při koncertě nechtěl zahrát aspoň jednu písničku. Tím by mi udělal druhé Vánoce. Miluju jeho písničky, je to jeden ze slovenských songwriterů, kterého považuju za šikovného a invenčního.

Skládáš pro někoho jiného?

S Ondřejem Ládkem jsme napsali "Na srdci" pro Slzu a Celeste Buckingham. Psala jsem pár textů pro méně známé interprety a píšu i teď. Strašně bych se chtěla věnovat textování. Myslím si, že je to moje nejsilnější zbraň. Ale zároveň mě to svazuje. Když zpívám svoje texty, jsem velmi obnažená před diváky. Jakmile skládám pro někoho jiného, najednou nemusím text zpívat o sobě a svých prožitcích, ale o někom jiném. Jednoduše tam pak můžu vložit jakoukoliv emoci.

Co je signifikantní pro tvoje texty?

Velká upřímnost - moje slova jsou odžitá. Jednou se mě ptal novinář, do jaké míry jsem to já. Rozhodně jsem to já a příběhy, který se mě dotýkají. Nepozoruji je jen z dálky, zasahují do mého života. Co se týká formální a technické stránky, domnívám se (a asi i neskromně), že texty jsou zvládnuté lépe než většina rádiového popu. Obsahovou stránku si soudit netroufám, ale určitě slovenštinu ctím a snažím se ji neznásilňovat.

Komu bys ráda napsala text?

Nemám někoho vytipovaného, ale určitě bych chtěla psát pro popové zpěváky a zpěvačky, aby to mělo velký dosah.

Větší dosah máš i díky duetu s Xindlem "Cudzinka v tvojej zemi".

Určitě mně to pomohlo, ale na druhé straně je to stigma. Lidi mě vnímají jako cizinku, což ale není moje hlavní role, co se hudby týče. Ti, co mě znají, vědí, že jsem písničkářka, songwritterka. Je těžké tuto písničku přebít něčím vlastním. Ale beru to pozitivně.

V čem se s Xindlem shodnete a v čem jste jiní, když máte pracovat na společných věcech?

Jsme si blízcí hodně textařsky. Jsou mi sympatické jeho texty a doufám, že jemu zase ty moje. Ondřej je typ umělce, který zůstává tajemný pro diváky, je takový nečitelný, neukazuje mnoho ze sebe. já jsem naopak sdílná, otevřená, neumím toho moc maskovat. Neumím si udělat druhou Mirku, svoje alter ego, kdežto Ondra ho má a tím se prezentuje.

Je právě název druhé desky "My Name Is Mirka Not Miška" vzkazem světu, že nejsi jen ta cizinka, která zpívá s někým duet?

Určitě, názvem jsem chtěla povědět, jaká jsem. Zároveň jsem ho obalila vtipem. Hodně lidí, skoro až 90 %, mi říkalo nebo říká Miško, dokonce se to stávalo při rozhovorech, koncertech. Nevadilo mi to, nepotrpím si na to, spíš si z toho dělám srandu.

Přistupovala jsi k nahrávání oproti debutu jinak? Zvláště v souvislosti s boomem, který nastal po zmíněném duetu s Xindlem?

Chtěla jsem písním dát popovější aranže, použít modernější zvuky. Když jsem dělala první cédečko, byla jsem folkařka. Pak jsem začala poslouchat úplně jinou muziku a začala přijímat jiné vlivy. Chtěla jsem, aby toto album bylo přechodným stupněm od akustického cédečka až k elektronice, kterou bych chtěla vyzkoušet na příštím ípíčku. Beru to jako schod od jednoho bodu ke druhému.

Kam to půjde dál?

Pak se asi vrátím k folku. Chci si splnit sen a vyzkoušet moderní zvuk. Myslím, že až si to splním, uspokojím se a zase se ve mně probudí folkařská duše.

Na albu je výjimečná jedna písnička v češtině - "Brouček". Jaké to bylo zpívat v tomto jazyce a navíc neautorský text? Máme si zvykat, že budeš mít víc českých písniček nebo že si je dokonce budeš psát sama?

Písnička je pro někoho kontroverzní. Lidi začali moc řešit, proč zpívám v češtině. Ale to řešili lidé, co mě znali delší dobu. Noví posluchači byli potěšeni. Píseň jsem dostala od svého producenta. Na zkoušku jsem ji nazpívala a velmi se mi zalíbila. Přijde mi, že můj hlas nebo to, jaká jsem, k ní pasuje. Měla jsem radost, že můžu dělat něco jiným způsobem než doteď. Nebylo to schéma, na které jsem zvyklá. Čeština byla a je pro mě těžká. Výslovnost mi nejde úplně dobře a určitě to je poznat na nahrávce, ale stejně si za tím stojím, protože emoce, kterou jsem tam zaznamenala, je podle mě mnohem důležitější, než jestli je to po formální stránce dokonalé. Baví mě občas odběhnout od vychozeného chodníčku. To je pro mě sexy, vzrušení. Ráda dělám věci, které jsem předtím nedělala a jsou pro mě výzvou.

Písnička "Pani dôležitá" také svým způsobem vyčnívá. Co tě inspirovalo?

Je o lidech, kteří se berou moc vážně, že jsou něco víc než ostatní. Všichni jsme si ale ve skutečnosti rovni.

Někde jsem se dočetla, že máš ambice napsat knížku.

Chtěla jsem, proto jsem studovala žurnalistiku, protože ráda píšu. Určitě někdy něco napíšu, ale není to pro mě plán, pro který bych momentálně žila a pracovala na něm. Ale mám to v sobě. Ještě nevím, o čem to bude. Ale když budu slavná, bude to motivační diář nebo kuchařka, které jsou teď moderní a dalo by se na tom rychle zbohatnout. (smích) Kdyby to měl být seriózní pokus, pak napíšu povídky, krátké útvary nebo pohádky pro děti a dospělé, vymyšlené příběhy s hlubší myšlenkou.

V tiskovce stálo, že uplynulý rok byl pro tebe důležitý. Musela jsi udělat několik zásadních kroků, které se netýkaly jenom práce, musela ses zbavit zátěží. Můžeš být konkrétní?

Prošla jsem úplnou restrukturalizací svých vztahů. Vše se u mě v životě vyměnilo. Týká se to kamarádů, lásek. Přišla jsem v životě o nějaké osoby, což bylo pro mě těžké skrývat a zbavit se pocitu nespravedlivosti. Musela jsem se s tím ale naučit žít.

Čekají tě křty nové desky a v příštím roce i turné. Na jakém nejzajímavějším místě jsi hrála?

Vystupovala jsem v jeskyni při otevření jeskyní v Pružině. Ráda na to vzpomínám, pěkně se to ozývalo, hezký efekt s hlasem.