Nejprve zrušený, pak náhradní termín hodně dlouho hledající koncert se měl konat původně v Lucerna Music Baru, jelikož se ale u nás hudba Kodaline mezitím velmi dobře zaběhla a posluchačská základna patřičně narostla, přesouval se nakonec do beznadějně vyprodaného Velkého sálu Lucerny. A ani ten nebyl pro množství zájemců dostatečně velký. Inu, jestli v recenzi druhé studiovky "Coming Up For Air" zaznělo, že by se jejich "solidní pop-rock mohl setkat s úspěchem", dnes už můžeme bezpečně říct, že se tak stalo.

A je to tak správně, irská skupina v posledních letech opravdu tvrdě pracovala na tom, aby se na své vzory typu OneRepublic a Maroon 5 dotáhla co možná nejrychleji. A ano, shodneme se na tom, že na ně zatím stále ztrácí, rostoucí křivka obliby u mainstreamového publika je však nezpochybnitelná.

Lví podíl na tom samozřejmě má i zpěvák Steve Garrigan, jehož souměrná tvář a sladce popový projev působí na tisíce mladých slečen jako obrovské lákadlo, však jich také byla v jako vždy horkem prohřáté Lucerně většina. Snad ale alespoň ty věrnější, dlouholetější fanynky mezi nimi, pro něž to v úterý večer nebyla úplná premiéra, uznají, že to tentokrát nebylo ono.

Nepochopte to špatně, Kodaline máme na musicserveru rádi a toto byl náš pátý zhlédnutý koncert během dvou let, což snad jako důkazní materiál svědčí v náš prospěch, jenže tím spíše šlo na kapele vidět, že v Praze hrála, jako by to byl prostě jen další kšeft a položka v kalendáři, kterou chcete mít co nejrychleji za sebou a zase ji škrtnout. Nešlo jen o minimální komunikaci ze strany frontmana, ale i o dost laxní projev, jemuž sice nechyběly všechny možné a nemožné výšky a falzety, upřímný prožitek se ale nedostavoval. Kodaline prostě hráli jednu písničku za druhou, tak jak to měli napsané na setlistu.

Pár povinných tlesknutí do rytmu, občas nechat jinak velmi dobře našprtané publikum odzpívat refrény nebo vytáhnout mobily při "The One", o nic víc než vlažný koncert ale bohužel tentokrát nenabídli.

Novinek z desky "Politics Of Living" bylo jen pět, a když už nějakou z nich vypíchnout, tak pohřební "I Wouldn't Be", která značně vybočovala z běžného repertoáru skupiny. Jinak se ale formace dříve známá jako 21 Demands dost topila v baladách, které má sice vesměs pěkné, dát jich ale v prostřední části setu tolik za sebou bylo až ubíjející.

No a pak je tady zpátky starý známý problém, tedy Garriganův hlas. V minulosti se často vymlouval na nemoc, dnes už ale víme, že se mu ten hlas ve výškách láme běžně. A všechny ty falešné tóny, když to zrovna netrefí, uši posluchače vždycky zabolí. Vezměte si třeba takovou "Love Will Set You Free", která základní hrací set uzavírala. Sám o sobě je to moc pěkný ploužák s okouzlujícím klavírním motivem. Jenže když se frontmanovi v každém odzpívaném refrénu nepodaří patřičně zaintonovat, ještě rádi se cestou domů vrátíte ke studiovým nahrávkám.

Nedá se nic dělat, tentokrát to prostě Kodaline úplně nevyšlo a z těch čtyř koncertů, které v našich končinách zatím odehráli, byl tento nejslabší a za týden si na něj už ani nevzpomeneme. Na druhou stranu, komu to vlastně vadí. Vždyť oni se k nám stejně zase brzy vrátí, a pokud to tak půjde dál, se čtvrtou nebo pátou deskou by si mohli troufnout i na O2 arenu. Při jejich současném zázemí a líbivosti nového materiálu to už vůbec nezní jako nereálná představa.