Vojtěch Lindaur byl šéfredaktorem časopisu Rock&Pop deset let. Na to aby jím zase nebyl, stačil jeden den. Z pětačtyřicátníka s rockerskou vizáží však chandra ani zoufalství nečiší. S vyrovnaností zenového mistra je odhodlán zkusit to znovu. Porvat se s nepřízní osudu a s věrnými spolupracovníky po boku opět rozjet Rock&Pop. Dokázat sobě i ostatním, že u nás může existovat kvalitní hudební periodikum, které není jen snůškou fanouškovských výlevů či výkladní skříní nedomrlých produktů vydavatelských firem. Máte už slzy dojetí v očích? Zbytečně, tenhle pokus je totiž páně Lindaurův poslední, pak sbohem a šáteček.

Mohl byste shrnout kořeny napětí, které vedly k vašemu odchodu z &musiQ, potažmo k odchodu celé redakce?

Ty důvody byly celkem tři - finanční prodělečnost časopisu, celková krize hudebního průmyslu a rozdílné názory redakce a vydavatelství na koncepci časopisu. Krize hudebního průmyslu, která ve světě vypukla zhruba na přelomu let 1996/97 k nám dorazila s asi dvouletým zpožděním. Lidé přestali kupovat desky a hudebním vydavatelstvím klesly zisky, což se odrazilo na ekonomické situaci hudebního tisku. Příjmy Rock&Popu z hudební inzerce představovaly zhruba do roku 1999 padesát procent inzertních příjmů vůbec a najednou klesly na deset procent. V posledních dvou letech začal časopis prodělávat a situace došla tak daleko, že v podstatě nebylo na výplaty. V prosinci 2002 mi ředitel vydavatelství Muzikus Daniel Andel sdělil, že na mé služby již dále nereflektuje.

Za vším tedy stojí globální krize hudebního průmyslu?

Do jisté míry ano. My jsme se s Danielem skutečně nerozešli v zásadě nijak ve zlém. Situace mezi vydavatelstvím a redakcí se vyhrotila až v posledním roce, zhruba v létě 2001 (Muzikus vydával &musiQ od roku 1996 - pozn. red.), kdy mezi námi začala váznout už i komunikace, nicméně do té doby jsme se snažili časopis společně zachránit. Oslovili jsme celou řadu inzerentů z nehudební oblasti a neskromně si myslím, že jsme z českých hudebních periodik měli vůbec nejvíc nehudební inzerce. Měli jsme velké a bohaté klienty z řad výrobců cigaret nebo mobilních telefonů.

Zároveň ale stále klesal náklad...

Na tom se podepsal ten druhý důvod, o kterém jsem mluvil. V polovině devadesátých let došlo v souvislosti s razantním nástupem taneční hudby, nových technologií a s tím spojeného životního stylu k zásadním změnám populární hudby a jejích fanoušků. Hudební časopisy přestaly být jedinými zdroji relevantních informací - nastoupil internet, hudební televize, fanziny. Scéna populární hudby se ohromně rozrůznila, každý styl a podstyl (s jakkoli jepičím životem) začal mít svůj časopis. V Čechách se tyto změny projevily zhruba v letech 1998-1999. V Rock&Popu jsme se na tyto změny snažili zareagovat tím, že jsme zavedli rubriku Trance and Dance, vlastně takový "časopis v časopise", kterým jsme chtěli podchytit fanoušky taneční hudby. Ta změna byla ale tak zásadní, že bylo brzy jasné, že to nestačí. Proto jsme na konci roku 2001 spolu s Janou Kománkovou připravili úplně novou koncepci časopisu. Počet stran se měl zvýšit na 164 a Rock&Pop měl mít podstatně širší tematický záběr, týkající se nejen hudby, ale také nových technologií, lifestylu, filmů. Bohužel v tu chvíli nám již na krk šlapala katastrofická finanční situace. Místo zvyšování počtu stran jsme proto naopak museli jejich počet snížit na sto.

Z vyjádření pana Andela vyplývá, že jemu i řadě čtenářů připadal časopis k "neučtení dlouhý" a příliš intelektuálně psaný. Prosazoval prý proto větší zpřehlednění textů - více perexů, mezititulků, poutáků...

Daniel Andel nám v posledních dvou letech vytýkal, že píšeme příliš intelektuálně. Představoval si, že by z Rock&Popu měl vzniknout takový trošku bulvár, kde bude většina textů tvořena pouze nějakými zvýrazněnými citáty a výkřiky. Na to jsem pochopitelně nechtěl přistoupit. Vždycky jsem se snažil vycházet z dorůžkovské tradice hudební publicistiky, tzn. nezávislost, orientace ve světové i domácí populární hudbě napříč žánry a v různých souvislostech, kritický duch a lehké pero. Na druhou stranu i uvnitř samotné redakce byl určitý spor "grafika vs. obsah". Já jsem vždycky tíhnul k tomu dostat do Rock&Popu maximum informací, protože ho chápu jako průvodce po veškeré moderní hudbě od country až po alternativní jazz. Proto v mém pojetí musela jít grafika někdy stranou. I v tomto směru jsme ale udělali řadu kompromisů. Například jsme přešli ze čtyř stran rukopisu na jednu tiskovou stránku až na dvě a půl stránky rukopisu. Lidé ve vydavatelství naneštěstí nebyli žádnými odborníky na grafiku. Inovace, které prosazovali, byly za aktuálním vývojem tak o dvacet let pozadu.

Dalo se té krizi nějak předejít? Sám říkáte, že spory mezi vámi a vydavatelem kulminovaly již nejméně před rokem.

Já jsem tušil, že to takhle dopadne, proto jsem už v březnu 2001 začal vyjednávat s velkým vydavatelem, který by &musiQ převzal. Bral jsem ta jednání jako hotovou věc, a když mi těsně před Vánoci oznámili, že na mou nabídku nereflektují, byl jsem tím dost zaskočený. Největší chybou vydavatele podle mne bylo, že si včas nepřiznal, že neví jak s &musiQ dál. Ve chvíli, kdy se změnily marketingové podmínky a vůbec celý byznys kolem hudby, už lidé v Muzikusu nevěděli, jak ten časopis prodat. Přestali se orientovat. Znovu ale opakuji, že to není jenom náš problém. Americký Rolling Stone míval náklady 800 - 900 tisíc pro celý svět a dnes má sotva 40 tisíc! Druhou velkou chybou bylo, že si Andel zvolil za nového šéfredaktora Pavla Skalu (hudebník a ex-dramaturg hitparády TV Nova Eso - pozn. red.), díky čemuž odešla v podstatě celá dosavadní redakce &musiQ.

Myslíte si, že je vůbec možné provozovat v českých podmínkách tak luxusně pojatý časopis - co do šíře záběru a novinářských kvalit - jako je &musiQ? Nenese s sebou ona změna hudebního průmyslu automaticky také čím dál větší povrchnost v hudební publicistice?

To byste musel předpokládat, že lidi budou čím dál povrchnější, což si nemyslím. Při dobrém zázemí a kvalitním marketingu se takový časopis dělat dá. Náklad dvanáct tisíc a čtenost šedesát tisíc měsíčně, jaké měl &musiQ v minulém roce, nejsou tak nízká čísla, aby se z nich nedal uživit časopis.

Členové redakce se svým odchodem postavili za vás. Co bude dál? Pokračujete v hledání vydavatele?

Já už vydavatele v podstatě mám. Problém je, že bychom rádi i nadále pokračovali pod hlavičkou Rock&Pop, což předpokládá poměrně složitá jednání s Muzikusem. Každopádně je to můj poslední pokus resuscitovat Rock&Pop. Pokud jednání s tímto vydavatelem nakonec nevyjdou, půjdu od toho. Je mi pětačtyřicet a nemám už věk na nějaké ekonomické experimenty. V tuto chvíli ale zůstávám připraven a spolu se mnou i většina redakce.