Večer tedy zahájili opavští Killiekrankie. Jan Kostera a Jiří Machů jsou sehranou dvojicí, a mohli si tak dovolit i vtípek, že jsou opavští GusGus. Jejich elektronické experimentování se zakládá na práci se synťáky a v dynamicky se rozvíjejících kompozicích se nebojí bourat hranice mezi noise a popovými kontinenty. Set vystavěli na letošním velmi povedeném épéčku "Holiday Heart", na němž vytváří svou vlastní alternaci k Fuck Buttons a v kontrastu ctí klasika z nejvyšších - Herbieho Hancocka. Elementárně prosté projekce tuto škálu nikterak nebortily. Vytáhli však i pár kusů z dva roky staré nahrávky "Binary Land" - díky tomuto rozkročení bylo možno vyčíst, jak se tento projekt zvukově sune vpřed a jak mu nedělá problém si osahat mnohem širší hudební spektrum.

Kdo v létě nestihl jejich vystoupení v Ostravě, měl šanci GusGus zastihnout v klubu, případně si dát repete v rámci stále pokračujícího turné k řadovce "Lies Are More Flexible". Od dob fungování na respektované značce 4AD (současná, jen) dvojice Daniel Ágúst Haraldsson a Birgir Þórarinsson ušla nemalou cestu, avšak má stále zavedenou, jasně rozpoznatelnou zvukovou stopu, díky ní ji poznáte i v současné elektronické houšti. Danielův vokál nad tímto vším nezaměnitelně vystupuje, stejně tak jako nepřehlédnutelné taneční choreografie nebo (sice střídmá) komunikace s publikem. Té ale není potřeba moc a jejich energie z vykrystalizovaných koncertních vystoupení funguje nejn v malých prostorech, ale i na těch velkých (Colours Of Ostrava budiž toho příkladem). Napomáhá tomu vypointovaný setlist, v němž na onu část života na 4AD není příliš prostoru a prim hrají tracky vzniklé v období od roku 2009, tedy s příchodem k německé značce Kompakt.

Stačilo, aby se rozehrála úvodní "Featherlight", publikum se chytlo a nechtělo své vyslance z Islandu po celý večer a ani ke konci téměř dvouhodinové show pustit z pódia. Z novinky zazněla komplet vokální část (tedy první polovina desky) - "Don't Know How To Love" se zařezala až do morku kosti, nechyběl ani part s hlasem Johna Granta, naopak "Lifetime" burcovala k taneční extravaganci. Stejně tak se dělo, kdy GusGus vytáhli své trumfy: potemnělou hymnu "Arabian Horse" nebo náležitě protáhnutou a hlukově vyburcovanou hitovku "Crossfade" z minulé desky "Mexico". Stejná spleť rukou se objevila i při "Over", hutném monolitu "Add This Song" a k závěru připojenému melodramatickému rituálu "Deep Inside".

Ke konci už v Roxy nebylo pořádně dýchatelno - GusGus ani po letech neztratili nic ze své energičnosti a zjevně se nechávají strhnout ornamentem momentu iterace s publikem a je zcela jedno, jak je ten daný prostor velký, ani nejsou potřeba nějaké přehnané světelné vymoženosti. Daniel i Birgir jsou prostě tahouny, nepokazí žádnou párty a přesně vědí, v jakou chvíli vytáhnout ten správný track - zde jen skalní fanoušci mohou lamentovat, že jejich prvních pět alb leží kdesi u ledu a vracejí se k nim jen velmi sporadicky a namátkově. Hudební výprava vystavěná na precizně vykonstruovaných melodických elementech a beatech v jejich podání je nespoutaná a mrazivě hřejivá krása, která jen potvrzuje, že tato legenda islandské scény se zatím o svou pozici nemusí bát a má stále, co říci. Samotný koncert toto vše potvrdil.