Na pátém albu The Kooks vlastně není nic vyloženě špatného. Nabízí několik slušných hitů, pár příjemných překvapivých momentů i sympatický britský zvuk nahrávky. Dokonce se kapela pokusila odklonit od zavedených postupů a nabídla lehce odlišný rukopis, aniž by se násilně odvrátila od svých kořenů. Přesto novinku nelze označit jinak než jako průměrnou.

Skupina nechala své fanoušky na nový materiál čekat celé čtyři roky od posledního počinu "Listen". Mezitím stačila vydat desku remixů "Hello, What's Your Name?" a výběrové album "The Best Of... So Far". I díky tomu se vynořovaly otázky, zda rodáci z Brightonu nepřešlapují na místě a nesnaží se tápání podobnými aktivitami zahladit. Pokud má být "Let's Go Sunshine" odpovědí, pak je její vyznění nejednoznačné.

Na jednu stranu potěší již známá pecka "All The Time", jejíž hitové parametry jsou nezpochybnitelné, či podobně působivé pecky "Believe", "Pamela" a samozřejmě závěrečná "No Pressure". Na straně druhé nahrávka nabízí mnoho nevýrazného materiálu, čemuž dala prostor i poměre štědrá stopáž sahající téměř k jedné hodině.

Když The Kooks vstupovali na scénu, bavili zejména svým jednoduchým indie rockem, který nic neřešil a jejž zdobily silné melodie i přirozená muzikálnost. Novince "Let's Go Sunshine" ona lehkost trochu chybí a ani melodie nepatří k těm zapamatovatelným. Střed nahrávky je vyloženě hudebně sterilní, mnohdy spadající do toho nejprůměrnějšího žánrového klišé plného popěvků ohoooh a nanana, věčnými to pomocníčky při sdělovacím tápání.

The Kooks na "Let's Go Sunshine" přešlapují na místě a potvrzují domněnku, že album vzniklo hlavně pro zacelení tvůrčí prázdnoty, která se začínala nebezpečně rozpínat. Vyloženě špatnou nahrávku ale formace nenahrála a ty dva až tři hity si určitě přenese i do dalších turné.