Prázdniny v Telči nejsou stylově vyhraněné, a i když hlavním hudebním kmenem je zde folk, jeho větve se rozbíhají do nejrůznějších hudebních směrů. V horkém pondělním večeru to jasně dokázala kombinace Johna Vaughna s Joem Kučerou a Václava Neckáře, kterého doprovázely legendární Bacily.
John Vaughn a Joe Kucera, Václav Neckář a Bacily
místo: Nádvoří zámku Telč
datum: 6. srpna
I když program Prázdnin v Telči nic takového od začátku nehlásal, tříhodinové okno, které je večer vyhrazeno pro vystupující na nádvoří zámku, by bylo pro
Václava Neckáře příliš. John Vaughn se narodil v roce 1951 a jeho hudba je ovlivněna Bobem Dylanem,
Beatles i blues. Od roku 1972 žije v Berlíně, kde se potkal se saxofonistou s českými kořeny Joem Kucerou. Ten zde hrál například s
Framus Five, ale potkal se i s hlavní hvězdou večera. Jeho hudba sice nebyla diváky zcela odzívána, ale po celý set bylo jasno, že se čeká na někoho jiného.
Neckář nastoupil zhruba ve tři čtvrtě na devět. No, nastoupil. Všichni už byli dávno na pódiu a na bratry Neckáře se zhruba ještě deset minut čekalo. Na začátek nezvolili žádnou zásadní vypalovačku, ale velmi intimní titulní věc z výtečné poslední řadovky
"Mezi svými". Václav Neckář v určitém směru připomíná
Ozzyho Osbourna. Na pódium přijde jako chřadnoucí stařík, který má velké problémy s mluveným slovem, jakmile se ale rozezní první tóny, jako by ho někdo polil živou vodou.
Zpívá mu to výborně, zkouší různé taneční figury, zve na pódium mladé dívky a hlavně má v repertoáru nekonečnou zásobu nosných písní a hitů, které zná několik generací jeho fanoušků. "Stín katedrál", "Lékořice", "Suzanne", "Dr. Dam Di Dam", "Kdo vchází do tvých snů má lásko", "Podej mi ruku a projdem Václavák", "Šalalalali", "Lásko ztracená", "Nautilus" a další protklo jen pár úliteb pro muzikanty. Mezi ně patří určitě "Pomíjivá" ze zmiňované poslední desky, kterou výtečným způsobem odprezentoval Neckářův bratr Jan.
Společně s ním bylo na pódiu i smyčcové kvarteto, které muzikanty doprovázelo valnou většinu koncertu a díky kterému dostaly leckteré skladby krásnou aranž. Samotný bratr je pro Václava obrovskou oporou nejen v osobním životě, ale i na pódiu. Kapelník legendární formace je správným tahounem a také dostal oprávněný prostor i v duetu "My to táhnem dál". Jelikož Václav Neckář je prototypem koncertního zpěváka, který si nic nedělá ze správných nástupů a příliš se nezalamuje s přesností frázování, musí být pro Jana, který mu často zpívá druhý hlas, dost těžké se s ním shodnout a v některých pasážích tomu tak ani nemohlo být.
Kdo tuto specifičnost dokázal překousnout, vychutnal si gradující vystoupení až do konce. Neckář se už ze začátku přiznal, že v Telči zpíval naposledy v roce 1975, a tak potlesk natěšených fanoušků nabíral na stále větší intenzitě. Na závěr zazněl i hit
Golden Kids "Časy se mění" a mrazivá "Andělé strážní". Jako přídavek nemohla chybět "Půlnoční" a "Všechno je jenom jednou". Potlesk ve stoje neměl konce a bude jenom fajn, když se Neckář zase do Telče někdy vrátí.