Ani druhý festivalový den se v Ostravě počasí neprobralo a veškeré koncerty toho dne byly provázené krátkými přeháňkami. Nebe si však už nestýskalo jen kvůli zrušeným London Grammar, ale také díky rovněž absentujícími písničkáři s úžasným hlasem. Lewis Capaldi tak z programu zmizel bez jakéhokoli slova omluvy nebo vysvětlení jak ze strany organizátorů, tak samotného umělce. Proč, to nikdo neví. Nabízí se scénář, kdy možná u začínající hvězdy, která ještě nemá tolik fanoušků, pořadatelé počítali s tím, že další takové oznámení jim z PR hlediska příliš nepomůže a tak třeba doufali, že si toho ani nikdo nevšimne. Inu, všimli jsme si.

Kensington u nás hrají pravidelně a jelikož jim každá další zastávka v naší vlasti pomáhá s nabráním nových fanoušků a rozšiřováním vlivu, mohou už si dovolit stále větší prostory. Tentokrát v Ostravě odehráli svůj dosud největší koncert a to přímo z hlavního pódia. To na kapelu, která ještě před pár lety hrála na malém, showcaseovém pódiu ve stanu na Rock For People, není vůbec špatné. Když už jste ale v domovském Nizozemí za hvězdu, která vyprodává celé stadiony během několik minut, kam dál jít, než expandovat i do zbytku Evropy?

Ani na Colours sice kapela nedovezla své běžné propriety, kterými doma, ale třeba i na maďarském Szigetu podtrhuje své koncerty, žádné konfety, nafukovací balony ani plameny jsme tedy bohužel neviděli, za to ale zhruba na půlku setu nastoupila na pódium tlumočnice do znakové řeči a gesty, které místy připomínaly spíše tanec, doprovázela za mírného deště například baladu "Sorry". Ta nejen díky těmto podmínkám, ale i na emoce bohatému zpěvu frontmana Eloie Youssefa patřila zejména při dlouhém finále "Froooooom" k vrcholům festivalu.

Ono vůbec bylo zajímavé sledovat, jak se píseň od písně propojovala kapela s publikem a obráceně. Zamračený a zkosený pohled frontmana v úvodu velmi soustředěného na výkon zpočátku sledovali jen ti nejvěrnější, jenže zatímco u jiných hvězd fanoušci z kotle postupem času odchází, tady se naopak lidé zvedali ze židliček a přicházeli blíže. Kensington totiž dobře vědí, jak si lidi získat a jejich stadiónový indie-rock s postupnou bohatší komunikací a nakonec i úsměvy ze strany kapely získával na síle.

Z roztančené "War" jsme se přes zlověstnou "Regret" postupně dostali až k "Heading Up High", což je v originále experimentální spolupráce s Arminem Van Buurenem, v Ostravě jí ale kapela dala na místo EDM svůj vlastní zvuk a staří i noví fanoušci skákali jako jeden muž. A když si pak lezli na záda a soutěžili v tom, kdo vydrží mít někoho na ramenou po celou písničku "Home Again", bylo jasné, že to Kensington zase dokázali.

Pokud tedy patříte mezi ty, kteří kapelu neznali a podobně jako jedna paní ji nyní berete jako "svůj nejlepší zážitek za 36 let", který si teď zařazujete mezi své festivalové objevy, zadejte si jejich jméno do vyhledávače na musicserveru, zjistíte, že si toho o nich u nás můžete přečíst opravdu spoustu.

Jacob Banks patří mezi nové soulové objevy z Velké Británie a jeho hlas bychom mohli přirovnat k nedávno už bohužel zemřelému Charlesi Bradleymu, který na stejném pódiu hrál před pár lety. A ačkoliv je Jacob o dvě generace mladší, lze v jeho hlase slyšet bolest snad celé Nigérie, v níž má své kořeny. Jeho vlastní skladby měly hodně co do sebe, když se ale pustil do balady "Say Something" od A Great Big World a Christiny Aguilery, podal to tak, že se originál může jít klouzat. I prodejce hranolek v tu chvíli oněměl úžasem a přestal počítat drobné.

A mimochodem - na Colours se zatím stále platí starými dobrými penězi a čipy na náramcích slouží jen k lokalizování poztrácených návštěvníků v nočních hodinách, takže za to velké díky! Snad to tak zůstane i do budoucna a mor jménem cashless se do Ostravy nerozšíří.

Islandští blues-rockeři se po vyprodání Velkého sálu Lucerny na podzim a zabavení slotu na největší scéně Rock im Parku před měsícem a půl opět přijeli nabrat nějaké nové fanoušky a jelikož je jejich zpěvák doslova magnet na fanynky, určitě se jim to nejen díky hitu "Way Down We Go" opět podařilo. My jsme ale po pár písních zamířili na opačnou stranu areálu, kde na Agrofertí Fresh stage úřadovali Yellow Days, jejichž zpěvák svým skřípavým hlasem sice mnoho z avizovaného jazzu nezahrál, o to víc ale ukázal, jak může znít blues-rock, když z něj seškrábete to nasládlé komerční pozlátko, kterým se pyšní právě Islanďané. Kdo nestihl, šanci má na podzim v Rock Café v Praze.

Éterická dívenka Aurora zaujala svým severským dark popem už před dvěma lety, kdy z hlavního pódia viděla pod sebou vůbec největší dav lidí ve své kariéře. Diblíkovské a bezprostřední chování návštěvníkům učarovalo a přestože Colours Of Ostrava většinou nevozí stejné interprety dvakrát, zařadila se dnes už dvaadvacetiletá Norka do výjimečné kategorie těch, kterým se této výsady dostalo.

A ačkoliv její elektronikou prodchnutá hudba, kterou tentokrát doplnilo i kvarteto tancujících jezinek, rozhodně má co nabídnout, většina obecenstva asi stejně čekala spíše na to, co roztomilá dívenka vyvede tentokrát. A dočkala se. Auroře totiž její šaty ve stylu lesní víly příliš nevyhovovaly a tak si rovnou u mikrofonu sundala jak tenisky, tak i kalhoty. Kouzlo zafungovalo i napodruhé a když koncert písní "Running With The Wolves" skončil, diváci skandovali tak dlouho a neúnavně, že se zpěvačka ještě ze zákulisí vrátila, aby jim ještě jednou poděkovala.

Mura Masa bylo to jméno, které večer na hlavní scéně uzavřelo, nejedná se však o zpěvačku, která v úvodu setu nastoupila na molo, nýbrž o producenta a multiinstrumentalistu Alexandra Crossana, který ve svých dvadvaceti letech kromě dvou nominací na Grammy dostal možnost spolupracovat i s věhlasným Nilem Rodgersem na chystané comebackové desce jeho Chic. To už se ale i díky vizuálně nepříliš atraktivnímu programu areál za doprovodu jeho tanečně popové tvorby ve stylu Major Lazer a jim podobných postupně vyprazdňoval.

Ve svém třetím dni Colours Of Ostrava přivítají Jessie J, Joss Stone, Jona Hopkinse, Calexico, Slaves, Algiers nebo Paula Kalkbrennera.