Žádní politici. I to je jedním z nezanedbatelných plusů letošní festivalové sezóny. Papaláši už mají po volbách, takže trapná videa jako loni Tomio Okamura u festivalového loga točit nemusí. V celém areálu jste tak mohli narazit jen na Dominika Feriho, jenže ten je zrovna světlou výjimkou, která na festivaly jezdí kvůli kapelám, ne kvůli snaze nahnat politické body.

Po dvou prosluněných dnech vypadal ten třetí zpočátku dost nevábně, trochu i sprchlo, ale nakonec se počasí probralo. A nepočítáme-li slovenské From Our Hands, byli prvním zahraničním vystupujícím na velké scéně Stray From The Path. Metalcorová banda z New Yorku si podobně jako spousta vystupujících před ní i po ní nezapomněla po svém proslovu o rasismu kopnout do svého prezidenta, určitá neokoukanost na našich pódiích byla ale vlastně jedinou přidanou hodnotou, protože hudebně to byl zaměnitelný průměr.

To už bylo lepší zajít na konkurenční Stick To Your Guns, které sice u nás vídáme s daleko větší intenzitou, zato je to ale hudebně nesrovnatelně kvalitnější formace a refrény jako ten z "Nobody" uvíznou v hlavě mnohem déle. A mezi všemi těmi circle pity, v nichž se nafukovací plážový balón odpaloval francouzskou holí, nezapomínají ani na nějaké to poselství. Stačí si patřičně zvětšit obal jejich aktuální studiovky "True View" a hned se máte nad čím zamýšlet.

Na malé Hangár stage (hádejte kde) se jako každý rok bojovalo se zvukem, který byl tradičně příšerný. Koncert tří děvčat a dvou chlapců v podobě Valeras se tak zdál paradoxně daleko snesitelnější, když jste vyšli před hangár a poslouchali je z dálky. I tak by ale bylo lepší, kdyby se do těchto míst dávaly spíše odpočinkové zóny jako ta od Primy Cool u hangáru nebo jídlo (pamatujete na Potrefenou husu na jednom z minulých ročníků?). Samotným malým scénám a kapelám na nich hrajícím přece jen slušela více venkovní pódia, jako bývalo třeba to na místě, kde je dnes zázemí pro kamióny s vystupujícími na Evropa 2 stage.

Formace jako Three Days Grace, Kodaline a Skillet byly pro české fanoušky dlouhá léta zapovězeným zbožím, pak se ale i díky Rock For People do naší kotliny konečně podívaly a pořadatelé zjistili, jak výnosný byznys jim tady dlouho unikal. Fanoušci na své rockové oblíbence s občasným zabroušením do post-grunge od té doby chodí ve stále houfnějším počtu, a i když u nás od té doby hrají ve stále kratších intervalech, hlad po nich nepolevuje.

Vidět to bylo třeba na Skillet, což pro drtivou většinu obecenstva byl primární důvod, proč na Rock For People být i třetí den, a křesťanští rockeři své příznivce nezklamali. Jejich koncert sice byl jako přes kopírák srovnatelný s tím, který na stejné stagei odehráli minule, vadilo to ale málokomu. Hity jako "Monster", "Hero", "Invincible" nebo "Back From The Dead" doprovodil John Cooper divokým pódiovým projevem, kterému sekundovala jak jeho manželka kytaristka Korey, tak především opět výtečná bubenice Jen Ledger, jež ve "Awake And Alive" doprovodila frontmana i pěvecky. On sám neváhal skočit dolů k prvním řadám a mimo jiné i označil Prahu za své nejoblíbenější město na světě. Panenky ještě neprotáčejte, většina kapel totiž alibisticky tvrdí, že město, v kterém zrovna hraje, je "jedno z nejoblíbenějších, jedno z nejkrásnějších" a podobně. Je to sice prkotina, ale schválně, co řekne příště.

Úspěch těchto rockových kapel v našich končinách ale zmiňujeme ještě z jednoho důvodu. Právě díky němu se totiž začínají otevírat dveře i pro další, podobně znějící skupiny, které by u nás mohly by být koncertně srovnatelně úspěšné, když dostanou šanci. Fanoušků formací jako Switchfoot, Thousand Foot Krutch, Devour The Day, 3 Doors Down, Hoobastank a spousty dalších je tady více, než si možná mnozí pořadatelé myslí.

Už proto je dobře, že šanci na svou českou premiéru dostali i australští Sick Puppies, kteří zrovna se Skillet před dvěma lety byli na společné šňůře. Všichni ti, kteří je dosud neznali a přijeli právě kvůli Johnu Cooperovi & spol., tak mají po letošním ročníku minimálně o jedny nové oblíbence více a zcela určitě by uvítali i jejich samostatný koncert. Vždyť ta odezva byla neuvěřitelná.

Lidí se přišla podívat spousta, a když mezi vším tím chválením českého piva a holek v češtině, přiznání basačky Emmy Anzai, že ji na střední škole zamykali do skříňky, a skupinovým dřepnutím s výskokem zazněla spousta výtečných rockových vypalovaček se zpěvnými refrény, stačilo, aby se po koncertě kapela s vlajkou Rock For People vydala do stánku s merchem na autogramiádu srkze dav nově nabytých fanoušků, a fronta najednou nebrala konce. Tady nebylo o čem. V obou případech jedny z nejlepších koncertů letošního ročníku.

Zase jiné dveře otevírali němečtí Beatsteaks a dánští Volbeat. O druhých zmíněných pro vás máme samostatný report, bylo ale bez diskuze, že právě tyto dvě party mají za úkol přilákat na festival německy mluvící návštěvníky, kteří za pár korun uvidí své oblíbence, kvůli nimž ve svých státech neváhají několikrát do roka zaplnit všechny tamější stadiony. Strašidelná popularita obou zmíněných ale tentokrát až do Hradce Králové nepronikla. Němečtí fanoušci sice přijeli, ale ani zdaleka jich nebylo tolik, kolik bývá běžné, a tak se skupiny v obou případech dívaly do - na jejich poměry - nezvykle prořídlého publika.

V případě Beatsteaks se ale jednalo o hodně zvláštní koncert. Pisatel je viděl živě zhruba desetkrát a zastává názor, že jde o jednu ze dvou německých kapel, které stojí za pozornost i pro našince (tu druhou uhodnete, že?). Toto byla ale snad první show, z níž nebylo možné být nadšený tak jako obvykle. Nechápejte to špatně, do katastrofy to mělo daleko, jen všechny ty propriety, které dělají vystoupení formace tak vzrušující, byly tentokrát potlačeny do pozadí.

Začalo to dobře. Punk rocková smršť s hity v čele s "Jane Become Insane" nasadila laťku docela vysoko. Jenže po pár písničkách se zpomalilo s "Automatic", kterou zpěvák Arnim Teutoburg-Weiß v půlce usekl a s omluvou na svůj zesláblý hlas zavelel kapele se dvěma bubeníky zahájit "You In Your Memories" z alba "Yours", v níž primární pěvecký part patří kytaristovi Peteru Baumannovi. Totéž platilo pro zřídka hranou "Hail To The Freaks" a schovávání se dařilo i v coveru "Where Is My Mind?" od slovutných Pixies.

Druhá půlka koncertu pak patřila klasickým rychlým hitům "I Don't Care As Long As You Sing" nebo třeba "Let Me In", v níž snad vůbec poprvé zcela chyběla snaha o skupinový dřep. Což je o to zvláštnější, že zrovna ten patřil v roce 2007, kdy kapela zahrála na Rock For People poprvé, k nejzapamatovatelnějším momentům toho ročníku.

Podivná dramaturgie vystoupení zapříčinila i to, že ti, kteří je dosud neznali, je teď budou vnímat primárně jako řadovou punk rockovu bandu a vůbec přitom nezjistí, jak rozmanitá a žánrově barevná umí jejich tvorba být. A že ve svém centru má frontmana par excellence, který umí ovládat davy a pracovat s publikem jako málokdo. Akorát že teď v Hradci viditelně nebyl ve formě a kromě vyskočení na konstrukci v závěru show své silné zbraně vůbec neukázal. Jste-li proto ze setu Beatsteaks podobně rozpačití a viděli jste je prvně, vězte, že toto nebylo ani zdaleka nic proti tomu, co skupina běžně zvládá s prstem v nose. A zkuste jim dát příště druhou šanci.

Netrvalo dlouho a hlavní pódium už patřilo Volbeat. Kdo ale po pár písničkách zamířil vedle do hangáru, mohl zažít nejlepší koncert letošního ročníku. Po pár měsících od předskakování As It Is ve Futurum Music Baru se totiž do Česka vrátili Courage My Love. Pop punkové trio tvořené zpívajícími dvojčaty Arn-Hornovými, z nichž Mercedes hraje na kytaru a Phoenix bubnuje, zatímco jim k tomu Brandon Lockwood hraje na basu, ukázalo, jak měla znít poslední deska Paramore. Kanadská příroda, z níž formace pochází, je divoká, nespoutaná a nebezpečná, a i když si formace libuje v líbezných zpěvných refrénech plných středoškolských problémů a občasného využití elektroniky, dokáže být zároveň i dostatečně odvázaná na to, aby se vám velmi rychle dostala pod kůži.

Zvuk byl v hangáru sice po většinu koncertu příšerný a snad až příliš hlasitý, kdo měl ale desky naposlouchány (a takových tam nebylo málo), nenechal se tím rozhodit. Převážně pánské publikum mohlo na okouzlující Mercedes oči nechat a ta mu za to poskytovala procítěné podání zahrnující sóla na kolenou, seskakování k prvním řadám a tak živelný projev, až jí z toho ruply silonky.

Hlavně ale perfektně zpívala. Žádné playbacky a podobné kraviny, jen čistý, sebevědomý přednes, který uměl znít jak agresivně ("Dirt", "Need Someone", "Kerosene", "Love Hurts", "Stereo" a další ukázky z "Becoming" a "Synesthesia"), tak zároveň dojímat (balada "Dark Wood, Dark Water" byla vrcholem celého jejich snažení). Hangár se během jejich show zaplnil a fanoušci nechtěli trio pustit z pódia ani dlouho poté, co ještě proti původnímu plánu nadvakrát přidávalo. Frontwoman se během toho přiznala, že tento koncert byl ještě mnohem lepší než ten minulý, s čímž lze jednoznačně souhlasit. Doufáme, že jsme je u nás neviděli naposledy.

Úplnou tečku za tímto ročníkem obstarali gospel a metal míchající experimentátoři ze Zeal And Ardor. Jejich temnému mixu už ale, podobně jako na stagei Let It Rollu hrajícímu Danny Byrdovi, přihlíželo jen pár desítek fanoušků. Všichni ostatní už totiž rekapitulovali zážitky, vybírali ty nejlepší a začali vyhlížet další ročník, v němž Rock For People oslaví čtvrtstoletí. Tak snad to bude s plnou parádou!