Letošní koncert The Prodigy totiž měl jednu specialitku. Nebo vlastně dvě. Zaprvé bylo jen pár dní před začátkem festivalu oznámeno, že místo původně avizovaných sedmdesáti minut zahrají Liam Howlett, Keith Flint a Maxim Reality minut osmdesát. Drobnost, ale potěší, chtělo by se říct.

Jenže kdo čekal, že to bude znamenat více zahraných songů a třeba i nějakou tu nepříliš často hranou raritu jako třeba "Everybody In The Place" z roku 1991, s níž se skupina vytasila před týdnem na německém festivalu Southside, odcházel zklamán. Více času se bohužel jen rozplizlo mezi standardní, šestnáctipoložkový setlist mezi více pauz mezi písněmi, takže se místo strhující párty od začátku do konce měl člověk možnost i vydýchat. Což jak všichni ti, kteří je neviděli poprvé, uznají, není tak úplně zvykem. Minuty tak ubývaly buď v neúměrně natahovaných koncích skladeb nebo pak během dvou odchodů do zákulisí u přídavků. Rozhodně škoda.

Druhou specialitou, která byla o poznání milejší, byl fakt, že The Prodigy mají před vydáním sedmé studiovky, která by se alespoň podle nápisu na vybavení na pódiu mohla jmenovat "Witness The Sickness". Z ní zahráli dva z dosavadních tří zveřejněných kousků, tedy "Resonate", což je taková modernější obdoba "Omen" a o poznání experimentálnější "Need Some 1". Za to určitě díky, určité polití živou vodou už jejich setlist potřeboval.

I standardní, více i méně letité věci jako "Firestarter", "Breathe", "Nasty", "Roadblox", "Wild Frontier", "Invaders Must Die" a spousta dalších stále spolehlivě fungují, všichni ti, kteří už je ale viděli někdy dříve můžou klidně přestat číst, protože zbytek už je stejný jako kdykoliv jindy.

"Where are my fucking Prodigy people? Where are my warriors?" hulákal Maxim Reality do mikrofonu, zatímco házel vodu dychtivému publiku, které zaplnilo prostranství u hlavní stage do posledního místa a nepřestávalo tancovat s rukama zdviženýma vzhůru až do konce. Dav byl dokonce natolik rozjetý, že když jim bylo poručeno, aby si během "Smack My Bitch Up" před posledním refrénem dřepli, poslechlo jen pár desítek z nich. Všichni ostatní pařili až k zbláznění a nebýt agresivního výstupu ochranky při zpacifikování jednoho z diváků ve chvíli, kdy fotografové opouštěli prostor k focení, obešlo by se to bez incidentů.

Škoda těch pauz, jinak to ale bylo určitě lepší vystoupení než před šesti lety. Navzdory vesměs pozitivním dojmům by si ale pro následují roky už kapela mohla dát od Rock For People pauzu, být headlinerem třikrát během devíti let je až až a přitom je ještě tolik kapel, které na něm zatím nehrály a přitom by se tam tak hodily. Diváme se vaším směrem Kings Of Leon, Snow Patrol, Florence + The Machine nebo Fall Out Boy.