Dost možná nejočekávanější koncert letošního roku se křížil s prvním dnem Rock for People, na němž vystoupili The Kooks, kteří jinak na současném turné The Rolling Stones předskakují. Praha však dostala posily v podobě hard rockových Švýcarů Gotthard a tuzemského Pražského výběru, který tak porušil další slib, že už hraje opravdu naposledy. Obě vystoupení byla poměrně standardní a až na dvacetiminutové zpoždění prvních zmíněných, nutnost dovézt záložní generátor elektřiny k jedné z věží, vypnutou kytaru Michala Pavlíčka v písni "Pražákům těm je tu hej" a hostující Ivu Pazderkovou nenabídla nic výrazně signifikantního.

To organizace samotného koncertu už ale emocí vyvolala více. MHD samozřejmě dle očekávání nestíhala a na sebe namačkaní lidé byli standardem cestou na koncert i z něj, jídlo i pití bylo předražené, všude byly fronty. Cenu za opruz dne si ale jako už tradičně vysloužil cashless náramek. Chudáci (nejen) cizinci kolikrát ani nevěděli, že něčím takovým mají platit, natož si to ještě předem nabít, takže se štosovali ve frontách na nabíječky i u samotných stánků a pak se dohadovali s obsluhou, jak je možné, že jim to nefunguje. To Češi se sice jakžtakž zorientovali, přesto nebyly výjimkou případy, kdy jste si objednali jídlo a při placení zjistili, že čipem platit nelze, přestože jste ho nabitý měli. Hrůza.

Za tímto nesmyslem, který se jako mor šíří všemi směry na akce všeho druhu, stojí firma Intellix, v jejímž čele je v Česku dlouhá léta žijící Kanaďan Serge Grimaux, který u nás kdysi založil Ticketpro a který také ve spolupráci s Bestportem celou akci pořádal. Dá se tedy očekávat, že bezkontaktní placení bohužel hned tak nezmizí.

Areál letiště v pražských Letňanech, který už si mohli vyzkoušet neméně legendární AC/DC, Guns N' Roses, Linkin Park nebo Robbie Williams, byl tentokrát zaplněn tak, že kdyby pořadatelé vyvěsili cedulku "Vyprodáno", nikdo by při zhruba padesátitisícové návštěvnosti nemohl nic namítat. Lidí byla opravdu spousta, a pokud jste neměli lístek k pódiu, nezbylo než místo malých drobných teček na pódiu sledovat velké obrazovky.

A že to tedy byly pořádné kusy oceli. Čtyři gigantické kvádry nad pódiem s průsvitnou střechou přenášely záběry primárně čtyř ústředních postav, jinak ale scéna vlastně žádnou velkou show neposkytovala. Světel sice bylo několik řad, jenže Stouni nejsou Muse, aby do vás pálili omamnými lasery, a tak se přes gigantičnost celé produkce naopak vše ostatní drželo při zemi. Tak to přece mají staromilci na pódiu i ti pod ním rádi.

A pak, chvíli před devátou večerní, to konečně vypuklo. Na pódium naběhlo kvarteto celosvětově populárních tváří a společně se svou početnou doprovodnou kapelou odstartovalo písní "Street Fighting Man" svou show. "Ahoj, Praho! Ahoj, Česká republiko! To máme ale pěkný letní večer!" burácel v češtině čtyřiasedmdesátiletý (!) Mick Jagger. A nebylo to zdaleka všechno, co obrovsky vitální zpěvák ten večer v češtině pronesl. Jeho promluvy mezi songy v naší mateřštině tvořily dobrých osmdesát procent, a když oznamoval, že si v anketě fanoušci za jednu z písní vybrali "Under My Thumb", s humorem prohlásil, že "Pec nám spadla" tedy zpívat nebudou, ačkoliv krátce z ní úryvek zapěl. Mimo to byl ale vzhledem ke svému věku obrovsky ve formě, na stagei se procházel paví chůzí, vlnil boky a ke konci si dal dokonce sprint z jedné strany pódia ke druhé. Klobouk dolů.

To miláček publika Keith Richards se překvapivě držel docela v pozadí, a když už na něj kamery zamířily, vesměs ho zabíraly, jak soustředěně sleduje krk své kytary. Nebýt jím na španělku odehrané a odzpívané "You Got The Silver", po níž ještě přidal na elektrickou kytaru zahranou "Before They Make Me Run", málem bychom si ho, podobně jako místy arytmicky hrajícího Charlieho Wattse, přes charisma ústředního principála skoro ani nevšimli.

Kdo ale naopak ještě překvapil, to byl benjamínek Ronnie Wood. Bývalý člen Faces a Jeff Beck Group ve svých jedenasedmdesáti letech po pódiu skotačil, jako by mu bylo o půlstoletí méně. Jeho energie byla nakažlivá, s kytarou často skákal, pouštěl se do přetahované s Keithem, usmíval se na celé kolo, a jestli bychom měli vybrat jednoho člena, který tím koncertem opravdu žil, byl to právě on.

Mezi devatenácti odehranými skladbami zaujala zřídka hraná dylanovka "Like A Rolling Stone", jinak poměrně klidným obecenstvem sborově zpívaná "Sympathy For The Devil" nebo neméně hitová "You Can't Always Get You Want", kterou si mohli prozpěvovat všichni ti, kteří si přáli slyšet i "Anybody Seen My Baby" nebo "Streets Of Love", žel nedočkali se.

It's only rock'n'roll, but I like it, chtělo by se říct při zjištění, že až na závěrečný ohňostroj Stouni vlastně nic tak dechberoucího co do pódiového představení nedali. Jenže o to nešlo. Ta hlavní a největší přidaná hodnota, kterou koncert v Letňanech nabídl, byla samotná možnost jednu ze dvou nejdůležitějších kapel rockové historie vůbec vidět pohromadě a naživo. Ten pocit, že jste u toho byli. Že jste viděli, jak Jagger s vokalistkou Sashou Allen brilantně vystřihli "Gimme Shelter". A že jste si mohli se všemi čtyřmi nestory zahulákat "(I Can't Get No) Satisfaction".

Všechno ostatní si tam už sami přidáte. Že si vzpomenete na všechny ty příběhy a historky, které se s nimi pojí. Ať už to bude nechvalně proslulý festival v Altamontu, problémy s vydavatelskou společností, spousta sexu a drog nebo i zklidnění se zatím poslední deskou "Blue & Lonesome", z níž v Praze zaznělo "Ride 'Em On Down". Nebo to budou vaše vlastní vzpomínky na mladá léta a na to, co všechno jste při poslechu jejich alb zažili. I to je součástí zážitku, který se už možná nikdy nebude opakovat.

Kapela, jejíž členové mají snad ve všech novinách planety už přes dvacet let dávno nachystané nekrology, zkrátka stále funguje. A vidět všechny ty hrdé otce, kteří na koncert Glimmer Twins & spol. vzali své syny, aby jim ukázali, o čem život je, bylo místy až dojemné. I za takové věci je zkrátka člověk nucen být kapele vděčný. Že může jít domů s pocitem: Jo, viděl jsem Rolling Stones.