Když jsme v devadesátých letech minulého století poslouchali grunge, byli Pearl Jam jednou z těch třech nejzásadnějších kapel, které jsme strašně moc chtěli zažít naživo. A z toho trojlístku, který doplňovala ještě Nirvana a Soundgarden, se nakonec právě kapela Eddieho Veddera ukázala v Praze jako poslední (kdyby teda Nirvana koncert nakonec nezrušila a Cobain se nezastřelil). Nejdřív přijeli s Neilem Youngem jako jeho doprovodná kapela, to bylo v roce 1995, a o rok později pak málem koncert kvůli nepřízni počasí a zapadlým kamionům ve sněhu zrušili. To vystoupení se nakonec konalo s dvouhodinovým zpožděním a Eddie na něj i dnes, na jejich vlastně šestém pražském koncertě, zavzpomínal.

Když dnes, po nějakých pětadvaceti letech, už zas tolik ten grunge neposloucháme (přece jen se doba mění a hudba se vyvíjí... i když zajít si třeba na Mudhoney, to je radost), stejně stále hrozně moc stojí za to Pearl Jam naživo zažít. A je jen málo lepších způsobů, jak začít letní prázdniny, než na koncertě takovéto legendy.

Pražská O2 arena byla vyprodaná po pár dnech, lístky se prodávaly do celé haly, včetně míst zezadu za pódiem. Zájem o koncert byl veliký - kus ode mne seděl David Koller nebo Lenka Krobotová s rodinou. Hala byla fakt narvaná k prasknutí, Pearl Jam ale přesto i v takhle velkém a neosobním místě dokážou připravit atmosféru, která se chvíli tváří jako klubová (ten pocit klubu navozovala industriální kulisa za muzikanty (chvílemi jsem si připadal jako v Cross Clubu) a planetární kulovitá světla, která se střídavě snášela dolů a zase zpátky) a jindy zas jak velký letní festival - to když se v hale rozsvítí, všichni stojí a na společné vlně vstřebávají písně jako "Rockin' In The Free World" (mimochodem skladbu Neila Younga, kterou tu právě v tom pětadevadesátém taky zahrál).

Na Pearl Jam je fajn, že nikdy dopředu neodhadnete, co vlastně bude kapela hrát. Pražská zastávka šňůry "World Jam" je jedenáctá v pořadí a přitom už na ní zazněla skoro stovka různých písní, často nečekaných coverů. Z těch se tentokrát do Prahy (kromě již zmiňované tradiční "RITFW") dostala jen beatlesácká klasika "Help!".

Eddie tentokrát zkusil přečíst pár slov česky ("Ja-se-sna-zim mlu-vit-ces-ky ale-mlu-vim-ja-ko-pra-se, je-to-sest-let-kdy jsme-tu-by-li-na-pos-led, milu-ji-vas" a tak), píseň "Dissident" věnoval Václavu Havlovi, trochu zabrousil do politiky, ale hlavně si ten večer užíval. Z celé kapely je vidět, že ji ta muzika a hlavně koncertování, možná právě i pro tu pestrost jednotlivých vystoupení, pořád baví a ať už frontman kytarou odráží světlo reflektoru, a svítí si tak na lidi v celé aréně (jakože posílá prasátka), ať už hraje s kytarou za hlavou, chodí mezi lidi, podává si s nimi ruce nebo hází do publika spoustu tamburín, všechno je nenucené, nestrojené a přirozené. A kapela baví, od prvních tónů "Nothingman" si stoupají i poslední lidi na tribunách a zpívají spolu s muzikanty všechny ty stadiónové halekačky. Publikum se hned nechává strhnout, a to i bez větších efektů, kromě dvou pláten se záběry z pódia tu jsou jen ty pohybující se lustry a rampy se světly. A když pak někdy v průběhu prvního přídavku Vedder řekne, že je tu "incredible energy", říkáte si: Jo, je to tak. Nekecá.

Těch asi sto padesát minut v sedmadvaceti skladbách je za chvíli pryč a já jsem přesvědčen, že každý musí být spokojen. Pearl Jam naživo zklamat neumějí. Tak zase za šest let.