Trent Reznor své příznivce rád mate a pohrává si s jejich očekáváními a interpretacemi umění. Zmatení, které v jejich řadách způsobil na začátku letošního května, se ale výjimečně netýkalo kryptického poselství jeho skladeb. Zatímco měsíce předtím mluvil o nadcházející nahrávce Nine Inch Nails jako o završení EP trilogie, najednou byla v oběhu zpráva o vydání devátého LP. Při pohledu na délku odhaleného tracklistu ale vyvstal otazník. Technicky se totiž skutečně jednalo o krátkohrající nahrávku. Hojně to probírali také uživatelé fóra Echoing The Sound.

"Vykuřte mi," vzkázal jim Trent osobně. Již umírněnějšími výrazy vysvětlil, že označení LP dostane ohlášená novinka kvůli Spotify a dalším streamovacím službám, které dlouhohrající desky upřednostňují před EP. Jedna z nejvýznamnějších postav alternativní rockové scény musí zkrátka i v roce 2018 plavat proti proudu hudebního průmyslu. Už kolekce "Broken" ze začátku 90. let ale dokázala, že označení EP/LP u něho nehraje zas tak velkou roli. "Halo 5" bere velká část příznivců jako regulérní album i bez takového popisu. U Reznora ani nehrozí, že by za LP označil šest slabých demonahrávek a jeden hotový song, které složil na počítači za dva týdny, a myslel to ještě vážně (ahoj, Kanye).

"Bad Witch" je navíc zasazeno do kontextu něčeho většího. Můžeme lamentovat, proč muzikant prostě tři roky nedocházel do studia a nakonec nám z něho nedoručil klasickou řadovku. Taky se ale můžeme těšit z toho, že jsme po dobu tří let měli zajištěný pravidelný příjem nového materiálu. Více než solidního, nutno dodat. Kdybychom se pokusili namíchat výsledný šestnáctipoložkový tracklist (nebo i kratší), skončilo by to asi nezdarem. Každé EP funguje samo o sobě, vypráví svůj příběh a jako součást jednoho disku by ípíčka dávala smysl nejspíš teprve tehdy, kdyby byla opět rozdělena do tří tematických částí. Dohromady by skladby daly nejponuřejší nahrávku od dob "The Downward Spiral". Možná je tedy lepší, že nám Reznor a Ross tuto temnotu dávkovali postupně.

Příběh trilogie lze číst třeba takto: "Not The Actual Event" je návratem ke kořenům, reinkarnace Pana sebedestruktivního. Ne že by tento motiv neprovázel NIN v každé jejich éře, ale na pětici songů se devítipalcová mizérie rozvíjí opět v plné síle. Protagonista se brání nové (staré) situaci a prochází si fázemi popírání, hněvu a deprese až po konečné smíření. V "Add Violence" přichází plné odevzdání se temným spodním vodám a přijmutí starého (pravého) já. "Lovers" popisuje mezi řádky závislost tak sugestivně, že by si posluchač skoro myslel, že v tom Reznor znovu lítá. Vrchol přichází v podobě jedenáctiminutové "The Background World", jejíž závěrečná skomírající smyčka dohání k otázce - nechal se jí hrdina zase polapit, nebo tomu rozkládajícímu se světu unikl?

Agresivní comeback v "Bad Witch" poukazuje na tu druhou možnost. Zprvu se zdá, že aspoň na chvíli je Reznor vysvobozený z okovů trýznícího nitra a dívá se ven..., kde ale spatřuje ještě větší beznaděj. "Sledujeme pád Ameriky v přímém přenosu," řekl v rozhovoru pro Guardian. "Shit Mirror" může na úvod znít jako triumfální návrat z noční můry. Opravdu se ale průvodce albem cítí tak dobře, jak tvrdí, nebo jenom paroduje trumpovskou nabubřelost, potažmo aroganci celé dnešní společnosti?

Hudebně tu máme návrat k poctivému devadesátkovému industrialu s nánosy špíny, hluku a nasranosti. Nostalgickou náladu zpečeťuje zvuk saxofonu, který kapela oprášila i pro další písně. Přidejte si k tomu na Trenta nezvyklou hlasovou polohu v "God Break Down The Door" a "Over And Out" a máte tu čitelnou poctu Davidu Bowiemu. Po jeho vzoru je "Bad Witch" také nejodvážnějším a stylově nejvýraznějším počinem trilogie, který žánrové škatulky NIN posouvá zase trochu jinam. (Ne)překvapuje zařazení post-punku, acid jazzu nebo drum'n'bassu, ke zkompletování katalogu skupiny nechybí ambientní přestávka v podobě "I'm Not From This World", kde není možné přeslechnout vliv spolupráce s Atticusem Rossem.

Už celá deska je sama o sobě bezútěšná, závěr je pak vyloženě tragický. "Jako bych tady už někdy byl," přemítá muzikant v "Over And Out". Opakuje se tak motiv z "Branches/Bones" z prvního EP, což znamená jediné - opětovný návrat na začátek. Reznorův hlas nakonec zaniká a v éteru visí jen ozvěna světa, který byl snad iluzí. Své podstatě nelze uniknout. Reznorovo jádro je prolezlé démony, kteří se na celé trilogii znovu ozvali v plné síle a nikdy doopravdy neumlknou, i když s nimi muzikant ve svých padesáti třech letech a jako šťastný manžel a otec tří dětí dokáže žít.

Ani po poslední skladbě nejde s jistotou říct, kdo je vlastně ta Zlá čarodějnice. Je to Trump? To autor díla už vyvrátil. Je to jednoduše dnešní svět, jehož stav hudebník hlasitě kritizuje? Droga, k níž se ve svých textech jako vyléčený feťák stále vrací? Lidská mysl? Vypadá to, že v tomhle můžete opět popustit uzdu své fantazie. Indicie vám možná přinese sobotní (30. června) vystoupení Nine Inch Nails na Aerodromu.