Slávek Janoušek patří do skupiny těch, kteří na jednu stranu spadají do prostorné zásuvky s velenápisem "folk", na stranu druhou z ní sympaticky vyčnívají a občas dokonce přepadnou do šuplíků sousedních. Nedosahuje sice takové míry žánrové nezařaditelnosti, jakou můžeme pozorovat třeba u Nohavici či Plíhala (alespoň v textech používá motivy převážně folkové), nicméně v hudbě samotné je srovnatelně otevřený; krom výše jmenovaných má rozhodně blízko i k Vlastovi Redlovi. Nakonec právě s Redlem spolupracuje už léta a i s ním natočil a ke konci minulého roku vydal hudebně zatím patrně nejodvážnější (jména hostů typu Vojtěcha Kupčíka /el. housle/, Milana Nytry /klávesy/ či Petra Vavříka /baskytara/ mluví za své), v pořadí sedmou desku - "Letadlo".

Lavírování kdesi mezi jazzem, lehkým funky a šťavnatým bigbítem k horkokrevnému Janouškovu výrazu a jeho slovním smrštím jednoduše pasuje. To, že je poslouchatelná i hudba sama o sobě (což u folkových umělců nebývá zdaleka samozřejmé), má krom jiného tu výhodu, že příjemně přebíjí (třeba přiložit, že nijak zvlášť frekventovaná) hlušší místa v textech. Je to možná jev, který by se dal vztáhnout k Janouškovi obecně, ale ten typ textů, které nemají lineární příběh (škoda, že podobně jednoduchých a vypointovaných jako "Hájenka" zde nefiguruje víc) nebo nejsou jen čistě obrazové až dadaistické (hiphopová vložka v "Dámě na kole" si s Janouškovou houževnatostí rozumí výtečně), tedy texty "pravdy" sdělující, občas trpí zbytečnou rozředěností, rozvleklostí, popisností - zejména pak v případě, kdy koncentrované sdělení obsahuje už název písně ("Zůstat tam kde jsem", "Kde je nebe"...). Za nejsilnější místa desky by se přitom dala považovat právě ta, kde jsou velká slova zahalena v jednoduchých a nekonvenčních metaforách - za všechny titulní "Letadlo", či mišíkovsky laděné "Dráty" (připodobnění k Mišíkovu Etc... mimochodem není úplně od věci ani po stránce hudební, takoví "Andělé štěstí"...).

Kdyby se album "Letadlo" na žánrově roztříděném výčtu tuzemských desek za rok 2002 přestěhovalo z kolonky "folk" do "popu", mohlo by se stát vážným adeptem na desku roku. Je jednoduše poslouchatelné, široce srozumitelné, nemá ambice náročných muzikantských projevů ani těžkých textů (přitom v obou dílech jsou cítit rezervy), celkově je přesvědčivé a upřímné. Vlastnosti, které jej ve sférách domácího popu s přehledem staví do nadprůměru.