Rozpálený Berlín těsně před zahájením akce zchladila celkem silná průtrž mračen. Téměř nedýchatelný vzduch v Tempodromu (připomínalo to stejně rozhicovaný Velký sál pražské Lucerny), naštěstí zvukově výtečný prostor. Thom Yorke se svým parťákem Nigelem Godrichem a nečekaně ohlášená tour (počet zastávek by se dal spočítat na prstech) - bez překvapení bylo celkem záhy vyprodáno a jediná možnost jej ještě spatřit v této konfiguraci bude již jen na barcelonském Sónaru. Nakonec se děly velké věci.

Samotný večer zahajoval Oliver Coates. Toho si vybral sám Thom, dokonce si u něj objednal speciální úvodní track (klasičtější kus umění, jak to sám Oliver glosoval). V Londýně usazený violoncellista ve své hudbě míchá improvizaci na tento smyčcový nástroj s předem nachystanými zvukovými smyčkami. Neobejde se tedy bez looperu a notebooku, sám pak svou hudbu přirovnává k novější odnoži new age s acidovými prvky. Připomenul své zatím poslední, dva roky staré a experimentálnější album "Upstepping" (z něj třeba zněla kompozice "Bambi 2046") nebo letos vydaný track "Charlev". Právě ten nejvíce přiblížil všechny jeho tvůrčí roviny - přímo na pódiu si připravuje jednotlivé elementy, přidává již dopředu natočený podklad a pak dohrává další linie hrané na violoncello. Vzniká tak originální mozaika, která přináší nové formy toho, jak jinak využít klasickou hudbu. Publikum ukázněně poslouchalo a nechalo se do tohoto universa vtáhnout.

Trio Thom Yorke, Nigel Godrich a Tarik Barri na scénu nastoupilo chvilku po deváté. Na muzikanty mířilo minimum světel (všehovšudy jen čtyři sloupové panely po stranách), ale kolem sebe měli pět velkých pláten, na které mířily dva výkonné projektory. Sice strohá výbava, ale maximálně efektní, co se týče vizuálu. Thom a Nigel se chopili elektroniky, ke všemu využívali dva napěchované pracovní stoly, drobet bokem stojící elektrické piano a pak si průběžně vypůjčovali baskytary a elektrické kytary. Celý set byl důmyslně sladěn do posledního detailu a skvěle gradoval - byl rozdělen do určitých bloků, kdy jedna skladba přecházela do druhé. Došlo i na novinky, z nichž nejvíce zaujala "The Axe", která zahajovala první blok přídavků. Thom toho příliš nenamluvil, ale slov vlastně ani nebylo třeba, stačila jen úvodní "Interference" (z "Tomorrow's Modern Boxes") a publikum bylo na jeho straně a hltalo vše, co zaznělo.

Logicky většího aplausu se dočkaly věci již více provařené - z "Tomorrow's Modern Boxes" a jeho prvního sóla "The Eraser". Z něj vybrané "Black Swan" a "The Clock" vpadly do mnohem syrovějších úprav s ruchy a propletené rytmické dynamiky - celý Tempodrom rezonoval (ačkoliv to bylo pořádně nahlas, byl slyšet každý detail i to, jak Yorke pracuje se svým hlasem). Tyto úpravy se podepsaly na kompletním setlistu - pánové v úpravách skladeb zjevně dosti improvizovali a popustili uzdu své fantazie. Yorke se v mnoha případech do všeho soustředěně ponořoval, nebo naopak tancoval a vše vnitřně prožíval, i samotná gestikulace mezi skladbami byla formou komunikace místo proslovů. V druhé polovině pak došlo i na pomalejší věci, v nichž se proměňovaly nálady. A samotné finále v podobě trojice "Pink Section", "Nose Grows Some" a "Cymbal Rush" bylo erupcí hybné energie a zvukové alchymie.

Nemalou měrou tomu přispěl i třetí článek této sestavy - videomág Tarik Barri -, který je na Yorkovu muziku neskutečně napojen a vytvořil projekce na míru. V některé okamžiky k ní prací s efekty přistupoval stejně abstraktně jako tvůrčí skupina Transforma, nemalou úlohu u toho hrálo i skvělé načasování a cit pro detail - byl to audiovizuální požitek, jenž dokázal překvapovat. Thom nehrál jen své čistě sólo věci, dostalo se i na kousky z jeho projektu Atoms For Peace (kompozice "Amok" a "Default") a v úplném závěru (při druhém přídavku) vytáhl skladbu "Spectre" domovských Radiohead, tedy původní b-stranu singlu "Burn The Witch" a bonus ze speciálního boxu posledního alba "A Moon Shaped Pool". Avšak i tu zahrál zcela jinak - stala se z ní křehká, velmi emotivní klavírní balada, kterou Thom už odehrál zcela osamocen (krásný to kontrast k předchozímu dějství).

Show Thoma Yorka byla extatickou bouří, kterou nelze zcela popsat slovy a musí se prostě jen zažít. V mnohém to byl večer hodně podobný tomu, jakým způsobem třeba Apparat naživo prezentoval svou hudbu z divadelního představení "Vojna a mír". Tedy koncert, ze kterého odcházíte s plnou hlavou, emocionálně vyždímáni a s pocitem, že jste byli u něčeho, co dávalo smysl, nadhled a zvukovou obrazotvornost.