Letos bude report z festivalu Mezi ploty o něco kratší, pracovní povinnosti na druhém konci republiky a podezřelá taška na nádraží v Kolíně, která zastavila všechny vlaky, totiž způsobily, že když pisatel vstoupil v sobotu odpoledne do areálu, N.O.H.A. už se pomalu loučila se svým největším hitem "Tu Cafe". Nestihnout tak hlavně Pokáče a Mydy Rabycad sice vážně zamrzelo, na druhou stranu ale bylo vidět, že spousta věcí zůstala při starém.

Mezi ploty se nemění. Nebo jinak - mění se minimálně. Pokud jste na nich byli loni, předloni nebo třeba před pěti lety, déjà vu se neubráníte. Nejen že na hlavní scéně budete chodit vesměs kolem stále stejných kapel, ale dokonce už i u stánků budete narážet na ty samé tváře prodavačů, u kterých jste si už dříve kupovali ledacos - od pochutin všemožných druhů a krajin přes náramky, deskovky, keramiku až třeba po ponožky.

Sázka na jistotu a cílení na rodiny s dětmi a psy, jemuž pomáhá i nemožnost zakoupit si na festivalu jakýkoliv alkohol, pořadatelům ale evidentně vychází. A jistě nejen díky velmi slunečnému počasí tak bylo oba dny v areálu plno. Dokonce tak plno, až to zejména kolem hlavního pódia bylo občas i dost nepříjemné. Areál psychiatrické léčebny je sice obrovský, návštěvnický komfort už je na tom ale hůř a vážně by stálo za to popřemýšlet, zda by při podobné návštěvnosti neměla u vstupu už dávno viset cedulka "Vyprodáno".

Největší kritiku si ale zaslouží doprava na festival a z něj. U akce, která se koná už od roku 1992, byste možná čekali, že takové věci bude mít dávno vyřešené, bohužel se ale rok co rok opakují totálně nacpané autobusy, které jak děti, tak i starší návštěvníky ohrožují na zdraví. Můžete sice alibisticky namítnout, že co je za branou festivalu, už přece není problém pořadatelů, pokud ale organizátoři chtějí působit jako profesionálové, je třeba s tím něco dělat. Vždyť to není zase takový problém a řada jejich konkurence to dávno bere jako samozřejmost.

Ještě jedna věc se ale nezměnila. A to, že to nejzajímavější se často odehrává na menších scénách. A tak zatímco z hlavního pódia vyhrával Xindl X, na alternativní stagei Honza Křížek vzpomínal na Walk Choc Ice a Radima Hladíka. Není to tak dávno, co mu vyšla sólová deska, a pokud jste jej v posledních letech vnímali primárně jako poklidný hlas legendárního Blue Effectu, muselo být překvapením, jak živelně a rockově svůj set vystavěl. Expresivita a exponovaný výraz sice trošku ublížily hitu "Sluneční hrob", u nějž se Křížkovi těžko přepínalo do rozjímavé nálady, když ale v úvodu zavzpomínal, jak jako malý kluk vzhlížel k Radimu Hladíkovi, zatímco pod pódiem zároveň jeden malý chlapec vzhlížel naopak k němu, dostala ta píseň nečekaně emotivní a symbolický rozměr. Koloběh života je zkrátka nezastavitelný.

O chvíli později se na hlavním pódiu opět výborně rozdováděl Tomáš Klus, a i když s sebou tentokrát neměl dceru Josefínu, která si pro sebe před pár týdny tak krásně ukradla pódium na Majálesu v Letňanech, bylo skvělé vidět, že si ty koncerty byly podobné snad jen setlistem ("Do nebe", "Nina", "Marie", "A pak", "Napojen", znáte to…). I při tak krátké mezeře mezi dvěma vystoupeními totiž písničkář znovu dokázal, že na rozdíl od téměř všech ostatních jeho promluvy a vtípky mezi i uvnitř písní nejsou naučené fráze, ale zcela spontánní popisy situací, diváků, atmosféry a tak vůbec. Kouzlo improvizace prostě trojnásobný otec zvládá jako málokdo, a ať už vracel poztrácené děti, dělal si srandu z Okamury a Babiše nebo střílel nápadníky své dcery, nedalo se se jeho vydařeným vtipům nepoddat.

A jak byl Tomáš Klus dobrý, tak tak byla Slza špatná. Dobrá, objektivně je třeba uznat, že Hogy skutečně zpíval naživo a kapela kolem něj hrála spolehlivě (aby také ne, když ji celou tvořila bývalá sestava doprovodné skupiny Xindla X). Horší je to s osobními antipatiemi vůči jejich tvorbě jako takové. Muzika, v níž se čeština przní nesmyslnými a přeslazenými obraty, u nichž si musíte lámat hlavu nad tím, kde je v tom pseudo filozofickém blábolu nějaká myšlenka, a dumat nad tím, jestli se více opakuje jedna věta z refrénu, nebo kolovrátková muzika, na niž je ten text napasován... Něco takového prostě nelze mít rád.

Jistě, je to produkt, který je zaměřen primárně na malé děti (byť ho bohužel z rádií musí poslouchat i dospělí), i ty by ale mohly jít za lepším. Třeba na dalšího stálého účastníka festivalu, dětskou skupinu Pískomil se vrací. U nich ty děti alespoň pochopí, že se zpívá tady o zmrzlině, tady o angličácích a támhle třeba o moři. Muset ale dcerce nebo synkovi vysvětlovat, co je to "Celibát" nebo "Holomráz"... No, chudák rodič.

Zatímco na hlavní scéně si žezlo předávali Sto zvířat, PSH, Horkýže Slíže a No Name, přičemž ti poslední do svého docela sympatického standardu zahrnuli i fotku se slepeckým psem pro charitu, o pár set metrů dál svým suchým, cynickým humorem bavil diváky Michal Němec a jeho Jablkoň. Ty o půl hodiny později vystřídal Michal Pavlíček s Načevou, kteří do diváků lačnících po náročnější muzice dávali takovou porci tíhy a hořkých textů, až bylo potřeba to trochu odlehčit stand-up comedy Komediograf o kousek vedle. Výkon ústředního komika byl ale bohužel tristní. Vulgární, repetitivní a zoufale nevtipné číslo o nakupování v supermarketu patřilo k tomu nejhoršímu, co se na těchto prknech za posledních pár let urodilo.

Úlevu pak přinesla Mucha, který svým přisprostlým, ale alespoň vtipným a slovními hříčkami obohaceným femini-punkem dokázala zcela zaplnit prostor u alternativní scény, a nepřímo si tak pro příště řekla o přesun na hlavní pódium.

Trošku jiný typ humoru předvedl divadelní soubor Ještě chvilku, u něhož sice nebylo tak úplně jasné, o čem vlastně vypráví, ale jelikož jeho členy z většiny tvořili vozíčkáři, bylo zřejmé, že ten primární příběh je úplně o něčem jiném. Také si za to snad jako jediní vysloužili povstání z dek a dojemný potlesk.

K maximu pak zábavu přivedla trojice komiků Peter "Nasty" Cerha, Adéla Elbel a Petr Vydra, kteří pod hlavičkou Na stojáka předvedli ukázková čísla, která byla tak zábavná, že musel jít i Vojta Dyk s B-Side Bandem stranou. A možná je to tak i dobře. Vidět ho, jak se trápí s "Grace Kelly" od Miky a většinu falzetů si dává níž, to nebylo tak úplně finále, jak má být. Ale ok - ostatní covery, ať už to byl Justin Timberlake, Queen nebo Duffy, fungovaly a i díky hostování Michala Žáčka a zapojení maňáskového divadla se nakonec jednalo o zábavnou kabaretně-hudební show, která jako headliner nedělního večera neudělala festivalu ostudu.

Mezi ploty tak za sebou mají další ročník. Hovořit ale o tom, co překvapilo a co zklamalo, nemá valný význam. Festival si už pár let drží svůj standard, a pokud si na něm návštěvník umí najít to, co je mu blízké, může se na něm docela dobře bavit. Jen tak ještě dořešit tu MHD, aby se z blázince jezdilo s úsměvem až domů.