Donny McCaslin by Bowieho nepotřeboval. Stal se pro něj pomyslnou klikou, která mu otevřela dveře k jinému publiku, než by se coby jazzman dostal.

Jazzman? Skutečně? Tahle škatulka obecně vzato dostává v poslední době na frak a to, co McCaslin dělá, rozpouštění žánrové rigidnosti jen přispívá. Tradicionalisté prominou, obtížně dnes lze jen tak neprogresivně swingovat, plavat ve vlnách smooth jazzu či drtit posluchače ve freejazzových pařátech. Otázka, co je vlastně jazz, kde končí, kde začíná, se na McCaslinově koncertě v Paláci Akropolis drala na mysl docela často.

On to to totiž byl místy pořádný bigbít. Hlavně zásluhou bubeníka a jeho většinově rockového přístupu se McCaslin domáhal vstupu do poněkud jiných dveří. Spíše než ve společnosti Sonny Rollinse nebo Johna Coltranea by byl doma u takových jako Van Der Graaf Generator, King Crimson nebo Gentle Giant. Talent k překračování žánrových a stylových hranic má s Bowiem společný.

Hudební tvar, který se svým tříčlenným bandem (klávesy/klavír - basa - bicí) v Akropoli provedl, putoval od zakouřeného barového jazzu přes nekompromisní hlukové plochy až k uvolněným improvizacím. Ty však nikdy nepřerostly v nesnesitelné samožerství. McCaslin zářil dobrou náladou, házel úsměvy na všechny strany, byl příjemně civilní, uvolněný. Moc nemluvil, přesto byl odstup od publika prakticky nulový. Jediným delším proslovem byla vzpomínka na Davida Bowieho, po níž následoval - možná lehce neplánovaný - druhý přídavek, instrumentální úprava skladby "Lazarus".

Vyprodáno nebylo, v Paláci Akropolis bylo příjemně vzdušně, nikdo se namačkal. V publiku se objevovaly džínové bundy s nášivkami Bowieho, extravagantní třpytky pod očima, pánové v oblecích i omladina v kraťasech. Skvělé, z obou stran velmi pozitivní atmosféře ještě navíc přispíval velmi solidní zvuk, jediné, co bylo trochu utopené a zahuhlané, byl vokál mezi skladbami - ale to je absolutní marginálie.

Donny McCaslin není v Česku žádným nováčkem, letos už je to jeho druhý koncert. Zatím jej však hraní pro místní publikum, které jej naprosto nezištně odměňuje dlouhými (a to že jako opravdu hodně dlouhými) potlesky mezi skladbami, viditelně baví. A nejen jeho.