Máte za sebou turné po Severní Americe. Jak tamní fanoušci skupinu Milky Chance přijali?

Myslím, že poprvé jsme navštívili Ameriku v roce 2015. Byla to pro nás velká věc, protože to bylo poprvé, co jsme se vydali takhle daleko. Připadali jsme si opravdu daleko od domova a na docela dlouho. První turné trvalo asi tři měsíce. Když jsme tam ale přijeli, byl to skvělý a vzrušující zážitek. Každý nám navíc říkal, že je jen málo německých kapel, které se do Ameriky podívají. Publikum nás navíc přijalo skvěle, takže jsme měli pocit, že jsme opravdu dobyli Ameriku. (smích) Hráli jsme všude možně po celých Státech a každý z nás si to naplno užíval.

Měli jste čas poznat navštívená místa? Líbila se vám Amerika?

Ano, sem tam se nám povedlo i něco vidět. Navštívili jsme Niagarské vodopády, chtěli jsme vidět Grand Canyon, což se ale bohužel nepovedlo. Už ani nevím proč. Na šňůře ale není na takové věci příliš mnoho času: Spěcháte od města k městu a máte na objevování strašně málo času. Jde jen o tourbus, koncerty, a tak pořád dokola. Spousta míst, kde jsme vystupovali, je navíc na okraji města. Nějaký dojem z toho sice máte, ale že byste něco stihli poznávat…

Tento týden vám začala evropská tour. V čem jsou američtí fanoušci odlišní od těch evropských?

Co se týče publika, vnímáme rozdíly mezi národy. Řekl bych, že je znatelný rozdíl mezi východní a střední částí Evropy. Na východě dávají lidé najevo více nadšení a jsou vděční, asi proto, že tam tolik těch kulturních akcí nemají. Oproti tomu v Německu nebo Británii mají fanoušci víc možností toho více vidět. Třeba Londýn je plný koncertů, lidi mají více na výběr, jsou rezervovanější a více soudí. Samotný koncert ale ovlivňuje celá řada faktorů. Každý z nás má v tu chvíli svou náladu, určitě to znáte sami. A stejně tak to mají i fanoušci, návštěvníci těch koncertů.

Myslíte, že máte v publiku víc fanynek než fanoušků?

Na tohle se dá dívat z několika úhlů: Jednou se mi zdá, že přišlo více žen, třeba proto, že v prvních šesti řadách vidíte hlavně ženské a muži jsou někde vzadu. Statistiky na Facebooku a jiných médiích ale říkají, že je to zhruba půl na půl, někdy šedesát ku čtyřiceti.

Videoklip k písni "Doing Good" jste natáčeli právě v USA v San Franciscu. Proč jste si vybrali právě toto město?

Bylo to hlavně z důvodu plánování. Věděli jsme, že chceme natočit video a že budeme na šňůře. Věděli jsme, že právě v San Franciscu budeme mít nějakou chvilku volna. Už před tím jsme tam byli a město se nám moc líbilo. I proto jsme se rozhodli, že právě tam klip vznikne. Celé prostředí k tématu skladby parádně sedlo, takže za nás super.

Přišla během koncertní šňůry nějaká inspirace ke složení nových písní? Vznikl nějaký nový materiál?

Ano, jasně. Na našem druhém albu je několik skladeb, které jsem napsal během turné. Většina z nich vzniká v noci, kdy mám na to nejvíc klidu. Většinou je to po koncertě, kdy všichni sedíme v autobuse a vnímáme cestu a doznívají v nás dojmy z celé show. Je jedna nebo dvě hodiny ráno a mě začínají napadat různé melodie.

Poznali jste během tour nějaké zajímavé kapely nebo interprety, které byste našim čtenářům mohli doporučit?

Určitě! Hlavně během koncertování na festivalech jsme měli možnost setkat se se spoustou umělců, které máme všichni rádi a obdivujeme je. Napadají mě třeba Red Hot Chili Peppers, Gorillaz. Je jich hodně, spousta světoznámých umělců. Na festivalech toho využíváme, a když je ten den prostor, podíváme se na co nejvíc vystoupení.

Album "Blossom" je už venku téměř rok. Jak ho zpětně hodnotíte? Jste s výsledkem spokojeni i s odstupem?

Jsem s ním moc spokojený. Samozřejmě mě napadají další věci, které bych teď udělal jinak. Myslím ale, že takhle to má každý. Ale celkově jsem za výsledek rád. Nahrávání jsme si užili, zlepšili jsme svůj zvuk a byli jsme schopni toho ze sebe vydat víc než kdy předtím. Myslím, že jsme vše zkombinovali velice dobře.

V době prvního alba jste hráli pouze ve dvou. V roce 2015 jste ale mezi sebe přivedli Antonia Gregera. Chtěli jste svůj zvuk obohatit?

On u nás jako kytarista nezačínal. Začal hrát na harmoniku. Jsme kamarádi ze střední, a tak nás napadlo, že by naši hudbu mohl pěkně obohatit. Hlavně naživo na koncertech. Začalo to u dvou skladeb a pak se to rozrostlo. Umí hrát na celou řadu nástrojů. Řekli jsme si, že je škoda ho s sebou tahat na turné, aby si pak v noci zahrál jen ve dvou písničkách. Co se týče práce ve studiu, ve většině případů u nás slyšíš dvě kytary. Krok to byl docela logický, a když jsme navíc přibrali i bubeníka, stal se z nás pěkný kvartet. Stává se z nás kapela se zálibou v živých koncertech a to je přesně ten směr, kterým chceme jít. Jsme ovlivnění elektronikou a chceme ji dělat, ale hand-made.

Plánujete natrvalo přibrat i bubeníka?

Teď fungujeme naživo jako kvartet. Když produkujeme hudbu, jsme to jen my dva. Vycházíme spolu skvěle a společně můžeme pracovat velice dobře. Pokud by nás ale bylo příliš moc, mohla by to být komplikace.

V roce 2013 vám vyšel singl "Stolen Dance", který se stal velkým hitem v mnoha zemích včetně České republiky. Jaký to byl tehdy pocit, že vaší píseň hrají rádia po celém světě? V čem myslíte, že tkví úspěch toho songu a vůbec vaší tvorby?

Ono to nebylo jen tehdy, to se děje pořád. Pořád narážíme na lidi a na chvíle, které nám připomínají, že by to mohla být nejvýznamnější skladba naší kariéry. Ty ohlasy nám chodí ze všech možných stran: od přátel cestujících po celém světě - Indii, Singapuru a všude možně. Posílají nám videa z různých podniků včetně kaváren a ta skladba je na pozadí slyšet. Je to zvláštní, že je všude. Někdy nám to přijde, jako bychom vytvořili monstrum. Současně nám ten song ale přináší spoustu možností. Nyní se snažíme poukázat na těch dalších pětadvacet písní, které máme taky (smích). Někdy je to trošku smutné, ale nebýt tady té jedné, nedosáhli bychom svého.

Osobně považuji za vrchol alba "Blossom" skladbu "Cocoon". O čem je její text?

Tato píseň vznikla zničehonic a je v podstatě o tom, že pokud vás něco dokáže pěkně vystresovat a otřást vámi, vracíte se do míst, kde se můžete cítit bezpečně. Současně se uzavíráte před okolním světem jakoby do kokonu, nasloucháte jen sami sobě a vnímáte jen své emoce. Skoro jako reset vaší mysli nebo útěk. Cítit se v bezpečí a zjistit sám v sobě, co dělat dál.

Hudba Milky Chance zní skutečně pohodově. Vlastně si ani neumím představit, že by mezi vámi proběhla nějaká hádka. Odráží hudba kapely přátelskou atmosféru v ní?

Ano, určitě. Celá atmosféra je pohodová, někdy o něčem diskutujeme, ale nikdy se nehádáme. Nikdy na sebe nekřičíme nebo tak něco. Nikdy nevzniká zbytečná tenze a dáváme si dostatek prostoru. Už na sobě poznáme, kdy to potřebujeme. Vycházíme spolu prostě skvěle a jsme v pohodě. Ventilujeme se v hudbě, tam směřujeme veškerý adrenalin.

Když skládáte hudbu, vznikne první melodie, nebo slova?

Nejprve máme hudbu. Vznikne melodie, na kterou se soustředíme a kterou se snažíme různě vyšperkovat. Začnou se nabalovat další nástroje - harmonie, akordy, kytarové party, piano a všechno to spojíme dohromady. A je to právě melodie, která mě inspiruje k tvorbě textů. Opačně to funguje spíš výjimečně, i když třeba včera jsem začal psát texty, aniž bych měl hudbu.