"Music For People In Trouble" je návratem k akustice a neoblomnému charismatu Susanne Sundfør. Její současná tour je komorního rázu a prim hraje její hlas, ze kterého často běží po zádech mráz. Pražský večer zahajoval neméně dobrý Shey Baba, o kterém snad brzy uslyšíme více.
Live: Susanne Sundfør
místo: Palác Akropolis, Praha
datum: 3. března 2018
support: Shey Baba
setlist: Mantra, Good Luck Bad Luck, Silencer, Can You Feel The Thunder, The Sound Of War, Undercover, As I Walked Out One Evening, Bedtime Story, Reincarnation, The Golden Age, White Foxes, No One Believes In Love Anymore, Trust Me
Fotogalerie
Pryč jsou časy s elektronikou (i když sama autorka nevylučuje, že se k ní ještě někdy vrátí).
Susanne Sundfør tyto experimenty na chvíli uzavřela do jedné z komnat své kariéry a "Music For People In Trouble" zahalila do akustického hávu podtrženého smyčci a vsadila na výrazná témata. Pod svá křídla si ji vzal label Bella Union a tichým patronem (hostujícím i na desce) se jí stal John Grant. Povedené album se probojovalo dokonce až na patnáctou příčku v naší loňské
rekapitulaci. Aktuální turné Susanne absolvuje v triu se dvěma doprovodnými multiinstrumentalisty (kteří hráli na klavír, klávesy, dechové nástroje - flétnu, saxofon, klarinet), v Praze se navíc připojil jeden domácí host. Večer ze série Femme Fatale však zahajoval talentovaný
Shey Baba.
© Jan Kuča Rodák z Los Angeles se představil v šestici skladeb. Hned v úvodu vypálil oba doposud uvedené singly "Requiem" a "Vertigo" z chystaného debutu (ten by se měl jmenovat "Requiem"). Od prvních chvil ukazoval svou muzikálnost a hlasový rozsah - ačkoliv o sobě prohlašuje, že do svých dvaceti let netušil, že by se mohl muzice naplno věnovat nebo skládat nějaké své vlastní věci. Turbulence v jeho soukromém životě a rodinné trable ale vyústily v řadu písní - naléhavost a žár emocí byly patrné v každém momentu. Civilně křehké zpovědi postavené na nezaměnitelném hlase prezentoval Shey Baba s pokorou a určitou plachostí. Pražské publikum si ale postupně získal, osobně jsem zvědav, kam se jeho dráha posune. Susanne měla velmi dobrý výběr, neb jako příprava na další část večera to k sobě pasovalo/ladilo na výbornou.
© Jan Kuča Tím jejím zmíněným tuzemským hostem se stala violoncellistka
Terezie Kovalová. Její party zintenzivnily jinak komornější aranžmá jednotlivých písní. Hudebníci přidávali i krátké improvizace/mezihry, které některé kompozice navzájem propojily. Ačkoliv vystoupení Susanne Sundfør bylo z těch kratších, o to více intenzivních požitků nabídlo. Přestože chyběla většina jejích stávajících hitů, vlastně zazněl jen jeden - "White Foxes" coby klavírní finále hlavního bloku - ve svém důsledku to vůbec nevadilo, stejně jako ona absence elektroniky. Vše stálo na nezaměnitelnosti hlavní aktérky, jejím charismatu a hlasovém projevu, který mohl takto ukázat v plné síle své ukryté hodnoty. Byl to tak dokonalý protipól k jejímu vystoupení na festivalu Colours Of Ostrava před dvěma lety.
Susanne během večera prostřídala klavír s akustickou kytarou a v pauzách mezi skladbami reagovala na postřehy z publika. To bylo od začátku na její straně. Logicky nejvíce prostoru dostalo "Music For People In Trouble" a jeho vyprávěné příběhy, do minulosti se vždy jen nakouklo a výběr zpravidla padal na nesinglové tracky. Hudební variace překlenuly klavírní pop do lehce jazzových vod a dark ambientních rovin, vynikl tak i až pastorální charakter jednotlivých kompozic.
© Jan Kuča Zahajovalo se skvěle vystavěnou "Mantrou", stejně tak zafungovala i předposlední "No One Believes In Love Anymore", v obou zůstal prostor i pro interpretační virtuozitu jednotlivých aktérů. V "Bedtime Story" Susannin vokál krásně překlenula Jeremyho hra na klarinet. Silné momenty přišly ve chvílích, kde se Susanne doprovázela sama na klavír - ať už zmíněná tajuplná
liška "White Foxes" nebo dojemně uhrančivá "Undercover". I když nedošlo na více takovýchto sól ani úchvatnou "Mountaineers" (
John Grant by však asi musel být puštěn ze záznamu), vše vynahradilo trio skladeb "Silencer", "The Golden Age" a závěrečná "Trust Me", v nichž se v plné síle rozezněl Susannin hlas a ukázal, kolik nezkrotné naléhavosti je v něm uschováno. Bylo to do posledního detailu sestavené představení, v němž se nic navzájem nerušilo a vše na sebe plynule navazovalo.
Tento večer přinesl dva důležité poznatky - skvěle vybraného předskokana Shey Babu, kterého pak šlo potkat v publiku, jak do sebe nasává um a charisma
Susanne Sundfør. Druhým poznatkem pak byla její nová (dost možná ta pravá) tvář, která je prosta elektronické alchymie, v které se ale zjevně cítí jistěji. Byla to intenzivní výprava napříč severskou melancholií, v které jsme byli důkladně
vykoupáni a pak s nadějí vypuštěni do chladné noci.