Violoncellistka Terezie Kovalová se podílela na mnoha různorodých projektech. Nyní nadešel konečně čas na ten její. Vydala debutovou sólovou desku "Zinka". Jaká cesta k ní vedla, co vše na ní uslyšíme a cítí se být umělkyně dcerou múzy? To vše a mnoho dalšího zjistíte v našem rozhovoru.
Terezie Koval, nebo Kovalová?
Kovalová. Přemýšlela jsem o tom, ale nevyšlo mi z toho zásadní rozhodnutí. Kovalová je brandingová záležitost.
© se svolením Terezie Kovalové Proč si kreslíš na tvář pihu ve tvaru srdíčka? Nebo to byla jen chvilková záležitost?
Přijde mi, že speciálně od doby, kdy jsem začala rozkrývat svou neurodivergenci, je výhoda, když si dáš na obličej něco, co dává najevo nějaký status. Mám často povolený obličej a lidi si myslí, že jsem naštvaná nebo ledová královna. Mozek je v overdrivu, vzniká v něm přetlak jak v papiňáku, nebo si přemýšlím nad něčím a to mi vypíná obličej. Takhle nosím srdce na tváři místo na dlani.
V rozhovoru pro Český rozhlas ses popsala jako "přemýšlivá, bláznivá, odvážná, ale bázlivá, intenzivní". Jak se tyto vlastnosti promítly do vzniku desky?
Trvalo to dlouho. Začala jsem natáčet v době, kdy jsem nevěděla, že jsem vyhořelá. Do toho začal covid, producent
Pjoni byl ze Slovenska, uzavřely se hranice. Rozpadal se mi život, do toho jsem dostala diagnózu, že mám ADHD a že jsem na spektru, přidal se náročný proces demaskování, do toho se zapojila psychedelická terapie. Bylo to, jako když si koupíš deset buchet a sníš je naráz, což jde logicky dost těžko. Dělo se vše kolem mých Kristových let, kdy se to lidem často láme. Je za mě ale v pořádku být několik různých věcí naráz. Umět ukázat lidem, že to všechno jsem taky já.
Terezie Kovalová
Ostravská rodačka Terezie Kovalová začala v osmi letech hrát na violoncello a zpívat. Vystudovala Janáčkovu a Pražskou konzervatoř, posléze HAMU, včetně doktorátu. Spolupracuje se spoustou hudebníků a podílí se na řadě projektů české i zahraniční scény. Dlouhodobě hraje se svou kamarádkou Vladivojnou La Chiou či s Borisem Carloffem. S Vivaldiannem Michala Dvořáka objela celý svět. Byla součástí kapely Zvíře jménem Podzim, s Adamem Vopičkou tvořila skupinu Calm Season. Učila na ZUŠ. Příležitostně se věnuje modelingu. Má ráda svého psa Starka, fantasy a sci-fi literaturu, komiksy a módu Karla Lagerfelda.
Taky jsi stihla dokončit doktorát. Myslím, že tvoje téma závěrečné práce bylo: digitalizace kulturní sféry.
Doktorát se na AMU otevíral po letech. Ze začátku mě toto téma štvalo, což mi přišlo jako ideální vstupní bod k tomu, abych o něm začala psát. Jsem scifista a vím, jaká to může mít potenciální negativa, a je zajímavé sledovat, kam to reálně spěje. U umělců, jelikož jsme nuceni být všechno, je dobré zkoumat, co nám to může dát a jak nám to může tuto situaci ulehčit.
© Martin Tomecko Uvedla jsi, že s jednou písní ti pomohla umělá inteligence, prý jsi nevěděla, kudy a kam s textem. O jakou skladbu se jedná?
Udělala jsem si několik chatbotů, mám manažera, asistenta, právního zástupce, videokameru. Videa, co mám na YouTube, jsou vytvořená za pomoci AI, kdy jsme rozpohybovávali fotky, které jsme dělali s Lucií Drlíkovou. Není to tak, že bych zadala úkol:
"Napiš mi text na toto téma." Ani si nemyslím, že by to tak mělo fungovat. Ale musíš vědět, jak na to, aby to dávalo smysl. Je to průměrná odpověď, která ti v celku k ničemu není. Mám to místo thesaura a rýmovače, zadám mu tam nějakou frázi, u které nejsem schopná k ní něco vykopnout, a ono mi to ukáže možnosti a z nich něco vytvořím. Ale to se stalo vyloženě u písničky jednou. Považuji za benefit, že můj partner je spisovatel a básník, takže když jsem se zasekla, řešili jsme to spolu. Vládnout češtině v hudbě je velký skill.
Vladivojna a Kittchen ti každý napsali písničku na míru - "Chrám" a "Pružina". Upravovala sis je, nebo se do tebe autoři dokázali zcela vcítit?
Ve skutečnosti byli tři, tím třetím byl
David Stypka. Písničku sice dokončil, ale nevím, jestli se s ní ještě shledám. Když jsem začínala dělat na desce, oslovila jsem je. Vladivojna mi darovala skladbu, kterou už měla napsanou. Kuba ji napsal na míru. Oba mají velice specifický způsob, jakým pracují s češtinou. Neznám podobné.
Deska kombinuje češtinu, angličtinu, zpívané i instrumentální skladby. Osciluje mezi filmovou hudbou a popovými melodiemi. Je elektronická, veškeré beaty a rytmy vznikly akusticky. Chtěla jsi být barevná a experimentovat? Nebo jsi zkrátka rozkročená způsobem, že nevíš, kam tě to ještě zavede, a toto představuje jen odrazový můstek pro další tvorbu?
Spíš jsem roky přemýšlela nad tím, jak to udělat. Pokud mě někdo od něčeho odrazuje, spíš to udělám. Když píšu různě, nevidím důvod, proč by to ta deska neměla reflektovat.
Produkce se ujali Pjoni a Aid Kid. Proč ne Lukáš Chromek a Boris Carloff, kteří při rozhodování také připadali v úvahu?
S Lukášem by to bylo finančního charakteru, i přes to, že jsme bývalí partneři. Boris udělal jedno demo a nějak mně to nesedlo, i když si ho moc vážím a patří k nejzajímavějším producentům u nás. Pjoni hraje na cello sám, což byl velký benefit. Když jsem něčemu nerozuměla, ukázal mi, jak to myslí. Zároveň se mi líbilo, co udělali s druhou deskou Zvířete. Chtěla jsem, aby to mělo elektronický charakter, i když je nahrávka akustická, protože primárně stojí na nástrojích. Oba dva pracují dobře v tandemu jako bratři v triku. Otevřít se bylo těžké, především pěvecky, zůstalo ve mně trauma z vyrůstání, kdy jsem do toho byla nucena. Nesnáším, když mě někdo do něčeho nutí. Některým vadí, jak zpívám, že jsem trénovaná, jak populárně, tak klasicky, a to se do toho zpěvu nějakým způsobem propíše. Věděla jsem, že natáčení zpěvů bude porod, potřebovala jsem někoho, kdo bude klidný. Procházela jsem špatným obdobím a bylo pro mě obtížné otevřít se ve zranitelnosti hlasu.
Zranitelnost se stala i jedním z témat celého alba.
Všichni máme za sebou nějakou zkušenost, která nám ublížila, a schováváme ji pod nánosem vzteku, studu. Za mě jde o průsečík, na který se dokážeme napojit - sdílená zranitelnost je důležitá. Všichni potřebujeme cítit, že se na sebe můžeme takto napojit přes cokoliv, ale umět to otevírat, nebát se cítit, je důležité.
© Zara wildmoons U koho nakonec sólovku vydáváš? Vím, že jsi řešila toto dilema.
Kvůli desce jsem si založila label, využila jsem digitální služby, která to umožňuje. Pár vydavatelství mi řeklo, že takto připraveného umělce neviděli, ale že jim nezapadám do škatulky. V jeden moment se hodně zajímal jeden velký label, nadchla jsem se pro to, ale pak se mi z něj přestali ozývat. Hrozně mě to sundalo. Nevěděla jsem, zda se mám smát, nebo brečet. Teď se děj vůle boží.
Snila jsi vždy o sólovce?
Byla jsem vychovávaná jako sólista. Čekala jsem a hledala, kde chci být. Všechno hraní s ostatními bylo o tom, že jsem chtěla být známá jako dobrý profesionál. Nechtěla jsem být otrokem not, ale užívat si to. Doplynulo to do bodu, kdy to chtělo posunout dál. Strop tvorby, pokud jste šikovní, je u nás rychlý. Není moc kam růst a člověk se s tím musí smířit. Nejsem limitovaná tím, že budu jen zpívat, nebo zpívat jen česky. Je jednodušší být cellistka, co dělá něco alternativního s popovými hvězdami. Přítel Víťa mi teď postavil v bytě pódium a studio. Pod jeho něžným vedením se probouzím do života. Mám už dost zkušeností a nemám na co se vymlouvat.
Natáčelo se mimo studio. Každá nahrávka vznikla jinde - například v hotelu Portáš nebo u sestry na chatě na Morávce. Jak moc ovlivnila tato místa příběhy jednotlivých skladeb, jak moc se do výsledku otiskla?
Bavilo mě bořit fakt, že člověk potřebuje natáčet ve studiu. Pro mě bylo důležité spojit se s místy, která mají pro mě genius locci. Projevilo se to třeba na tom, když jsme natáčeli "White mist", tedy
Bílá mlha. Ta potom opravdu spadla a týden neodešla. Byl to bizár.
Na albu slyšíme škálu zvuků, včetně bubnování na pupík tvého psa, házení sirek na struny, křupání kroků ve sněhu, ježdění po strunách pingpongovým míčkem. To vše byly tvoje nápady? Nebo producentů?
Kluci jsou takto skvěle postižení. Zkrátka zvukoví mágové. Jejich zvuky jsou jiné. Sami to vzali jako výzvu, jak může znít nástroj z šestnáctého století v jednadvacátém století. Měli s tím hodně práce. Čím víc to poslouchám, tím víc mi to připomíná desky
Susanne Sundfør, která je moje inspirace a se kterou jsem si i zahrála. Její tvorba je zvukově plná a člověk má prostor přemýšlet, co se tam děje a co to je.
© Martin Tomecko Jak vzpomínáš na koncert s ní? A zůstaly jste v kontaktu?
Susanne je uzavřená, mám na ni mail, posílala jsem jí před nějakou dobou dema. Zajímalo mě, jestli ji to osloví, že by to mohla dělat produkčně, ale v té době měla miminko a jiné starosti. Chystám se jí desku poslat. Když jsem ji objevila, z její desky jsem se doslova podělala. Zjistila jsem si, že bude hrát na Colours, tak jsem přemýšlela, že napíšu do produkce, zda by tam nechtěla smyčce - a to jsem v životě nedělala, jedinou výjimkou byl
David Stypka, sama jinak za lidmi nechodím. Jenže s Calm Season jsme měli koncert přesně v jejím slotu. Nejen, že jsem s ní nemohla hrát, já ji ani neviděla, byla jsem z toho nešťastná. Za pár let měla hrát v Paláci Akropolis, mailovala jsem si s produkční. Hodili mě do toho, nedali mi noty, jen seznam věcí, co se bude hrát - a připrav se. Jenže netušili, že to mám naučené. Nemusela mi nic říkat, přesně jsem věděla, co mám hrát. Byl to splněný sen a dodnes na to ráda vzpomínám.
S představením "Orfeus" jsi absolvovala turné tanečníků Jiřího a Otty Bubeníčkových. Odtud přišla inspirace pro název singlu?
Ano, to je
skladba, která vznikla pro konec představení. Odpovídá to momentu, kdy se Orfeus otáčí na Eurydiku, jdou z podsvětí a ona se mu rozpouští před očima. Paradoxně to není poprvé, co jsem v sobě toto téma otevírala. Když mně bylo dvanáct, máma mě dala na skladbu. Bylo to téma, co jsem začala psát, fragment se nezachoval. Ale když mě kluci oslovili, přesně jsem věděla, co chci napsat, kdy to končí závěrečnou expozicí - jejich sóla dohromady. K tomu se dopsal text a jiný konec.
Orfeus byl synem múzy. Jsi ty dcerou múzy?
Určitě kolem sebe kroužíme.
Orfeus byl také svého času největším hudebníkem. Chtěla bys tohoto označení také dosáhnout?
Rozhodně by se mi líbilo, kdyby se mi podařilo se s tím dostat dál. Orfeus nebyl největším hudebníkem proto, že by to sám chtěl. Když zpíval, i příroda zjihla.
Třeba to bude i tvůj případ.
Když hraju, má to na lidi podobný efekt.
(klepe pověrčivě na dřevo - pozn.aut.) Člověk otevírá niternost bytí a je to pro ně nečekané. Ale doufám, že mě pak neroztrhají bakchantky.
(smích)
Jaké máš s deskou další plány?
Ráda bych s ní začala jezdit ven. Nemám kapelu ani to v dohledné budoucnosti neplánuji. Za ty roky s různými projekty jsem si toho užila dost. Hrát sama znamená v rámci objednávání velký benefit. Mám ráda svůj klid a že se můžu spolehnout sama na sebe.
Jsi velmi energická, ADHD a tak dále... Album přitom zní klidně. Jak to?
To je jeden z kontrastů. Už jsem se za ty roky vyblbla dostatečně. Ale když mám ty skladby hrát, rozhodně to pro mě klidné není. Naopak je to pro mě stresující a musím se během hraní hodně ohánět. Koncentrace je šílená. Potřebuju být v klidu, abych to zvládla.
Album nese název "Zinka", který vymyslel Petr Uvira zkrácením zdrobněliny tvého jména - Terezinka. Mám to chápat jako to nejosobitější z tebe?
On umí hezky věci popsat, aby neztratily svůj náboj. Hrozně mi utkvělo v mysli, jak rychle viděl to, co ve mně lidi nevidí. A dal mi to najevo. Byl pro mě velká neznámá a hodně jsme si sedli. Vyrůstala jsem v tom, že se se mnou nechtěli lidi přátelit, je to moje velké zranění. Vím, že jsem komplikovaný člověk, divná. Lidi nemají rádi věci, co jsou divný. Já si přijdu normální, ale ostatní mě tak nevnímají. Takže narážet na někoho, kdo mě vidí takhle jednoduše, je dar. Nabízí se tolik možností, jak má svět vypadat a jak ten život žít. Ať si každý dělá, co chce, ale ať je to jeho uvědomělé rozhodnutí.
© Zara wildmoons Na plánovaném křtu 12. září v Akropoli vystoupí lidi, se kterými jsi intenzivně spolupracovala - Vladivojna, Jakub König, Augustin z The Silver Spoons či Adam Vopička. Se Silver Spoons jsi dělala na projektu "Nevypusť duši". Oč tam konkrétně šlo?
Šlo o neziskovku, která se věnuje destigmatizaci psychického zdraví a podporování terapie. Už jsem s tím byla spojená a Augustin mě oslovil. Hrozně jsme si sedli. Baví mě s ním spolupracovat. Postupně uvidím, koho se mi na křest podaří dostat. Deska sama o sobě není tak dlouhá a já do té doby nestihnu doskládat další půlhodinu, abych tam odehrála hodinu a půl dlouhý koncert. Vypadá to, že půjde o barevný večer. Závěr obstarají
Himalayan Dalai Lama, se kterými hraju. Odpremiérují tam remix.
Už víš, kdo ti nosič pokřtí?
To nevím, ale večer mi bude uvádět Saša Hemala. Nejvíc ho miluju. Seznámili jsme se před lety, kdy moderoval akci, na které jsme hráli. On je takový kabrňák. Je jeden z mála lidí z těch, se kterými jsem se potkala, který byl lepší, než jak jsem si ho představovala. Něco jak
Lou Fanánek Hagen. Pak jsem se potkala i s jeho ženou Vlastou, oba dva jsou fenomenální. Měla jsem sen, že mi to bude uvádět. Tak jsem mu zavolala a on že jasně.
Když deska obsahuje instrumentální koláže, neláká tě složit nějaké čistě neoklasické album?
Jednou to bude na pořadu dne. I ty instrumentální věci, co tam jsou, k tomu spějí. Spíš doufám, že nahrávka někde udělá nějaké háčky a pak se to vrátí ke mně a uvidím, kam by mi dávalo největší smysl se víc pohnout. Spoustu věcí zvládnu sama. Moje největší ambice je bavit se tím a užívat si to.
© Zara wildmoons Napadlo tě některé klasické dílo předělat podle sebe?
To mě čeká, měla bych otvírat rodný dům Dvořáka v Nelahozevsi, dělám rekompozici některých jeho věcí dohromady. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Ale určitě, je to zábava.
Který z klasiků tě baví nejvíc?
Záleží na tom, co se dá zpracovat. Spousta děl je komplexní a je těžké z nich brát. Nejlíp se pracuje s barokem nebo klasicismem, to nebylo tak komplikované. Dál už nápady bývají rozvláčné. Mám ráda romantiky, impresionismus, Debussyho, Ravela, Čajkovského, Satieho, Dvořáka, Schumanna, Smetanu. Janáčka ne, ten mě nikdy moc nechytnul, i když jsem ho operně zpívala. Dodneška mám klasiku ráda, často ji poslouchám. Hráčsky jde o typ vrcholového sportu.
Co třeba filmová tvorba, ta tě neláká?
Myslím, že deska má potenciál oslovit lidi z filmu. Určitě by pro mě bylo zábavné to dělat. Před pár lety mě oslovil Ruda Havlík. Hrozně jsem se toho bála - tak, že se mi to až nepovedlo. Doufám, že teď bude situace jiná. Natáčela jsem spoustu filmové hudby s různými lidmi, mám hodně zkušeností. Třeba ve snímku "Muži v naději" je scéna, jak u kulečníku svádí Vica Kerekes Jiřího Macháčka, a tam zazní cello. Mamka mě hned poznala podle zvuku.
Na jakém nejzajímavějším místě jsi hrála?
Zajímavé to bylo na posvátné hoře Ras Al Khaimah, když jsme hráli s Vivaldiannem pro nějakého šejka. Hodinu a půl člověk jede serpentinami do kopce a tam na náhorní plošině postavili pódium. Dvakrát jsem hrála na otočku v Africe. Se Zvířetem v Bohnicích na Hřbitově bláznů během covidu přes noc. Vloni jsem hrála v Mexiku s Adanem Jodorowskym.
© Martin Tomecko Chystáš knihu. O čem bude?
O cestě za Jodorowskym, taková autobiografie, částečně deník, bude to surrealistické. O mně, o tom, jak jsme se potkali v Víťou, ale i o tom, jak se mi rozpadlo manželství, o desce.
Poslední dobou mi přijde, že mluvíš spíš o psychice než o hudbě. Dostáváš zpětnou vazbu od někoho, komu to pomohlo?
Hodně často. Všichni potřebujeme, aby se to otvíralo. Je to nekonečná cesta, na které se pracuje. Brala bych jako jeden z největších benefitů pro lidstvo, kdybychom to reálně zakomponovali do školní docházky - jak pracovat s emocemi, jak komunikovat, jak řešit krizové situace, jak se bavit o nepříjemných tématech. Pak narážíme na lidi, kteří se cítí ublíženě, a dávají to najevo agresí.
Jsi naše nejznámější violoncellistka. Vnímáš to dnes jako satisfakci, když jsi neměla zrovna hezké dětství a nebyla přijímaná kolektivem?
Jediná, kdo si to neuvědomuje, jsem já. Mám knihu výstřižků o sobě, různé rozhovory, články, titulky, programy z koncertů. Můj terapeut mi vždy radí, že se mám na ni jít podívat, když se začínám cítit blbě - na to, co jsem dokázala. Není to sprint, ale běh na dlouhou trať.