A jako by onen štít v podobě zavedené vydavatelské značky přinesl Lopezovi klid, vyrovnanost a sebejistotu. Už obrázek na přebalu z něj dělá kytarového ostrostřelce, schovaného pod černým stetsonem, sedícího uprostřed pouště. Už to zkrátka není ten mírně obtloustlý Texasan, který s nicneříkajícím gestem opanoval vizuál osm let staré desky "Salvation From Sundown".

Lopez se v jedenáctce skladeb opírá o své životní zkušenosti. Není to však nějaké bolestínské vyrovnávání se s vlastními hříchy. Naopak spíše chlapácké uchopení vlastní temné minulosti a její přetavení do ostrého hudebního tvaru. Ten se stejnou měrou opírá o texaské blues i silovější přístup jižanského rocku. Ale jsou to spíše nálady, Lopez nekrade ani necituje. Na to je moc svůj.

A svůj vlastní příběh si může vykládat vlastními slovy a postupy. Začíná ("Never Come Easy To Me") zapraskáním gramofonu a zastřenou steel kytarou, vzápětí však přejde na valivý rytmus a sóla na slide kytaru. Celek zahušťuje éterická, jakoby do větru ponořená harmonika. Pokračuje hutným blues "Mr. Lucky" i vzdušným "High Life", což je dost možná nejpopovější kus na desce, která dá snadno vzpomenout na ty lepší věci od Kid Rocka.

Ono křehké zjizvené srdce uvnitř drsňáka se prodere na povrch v písni "Blue Moon Rising", která pohladí křehkou, až hendrixovskou kytarou. A mezitím se sází v podstatě průzračná rocková muzika v tom nejlepším duchu, který je tak typický pro tuhle oblast spojených států. Lopez sem patří nejen svým jménem, ale i tím, co za hudbu mu koluje v žilách. Ty vlivy jsou jasně slyšet, desku si však pro sebe nekradou.

Lance Lopez patří spíše k menším jménům. Podpis smlouvy s vydavatelstvím, která má na své výplatní listině třeba Beth Hart nebo Joea Bonamassu, a natolik povedená deska, jako je "Tell The Truth", by možná mohly být cestou k tomu, aby se vyhrabal alespoň do první ligy. Když už to tedy nebude extraliga.